Možná jste se také setkali s určitým despektem ke některým skautům ve svém okolí, kteří mají na sobě nálepku „kariéristi“. Tj. vypadá to, jako by se účelově zaměřovali na získávání postů ve skautské organizaci na místo toho, aby se věnovali „přízemnější činnosti“ jako je vedení oddílu. Je to však správný pocit? A není přirozený postup k náročnějším rolím naopak žádoucí?
Jedno z klíčových slov při výběru zaměstnání bývá i perspektiva profesního růstu. Tj. možnosti postupně rozvíjet své schopnosti a dovednosti a zastávat zodpovědnější a náročnější role. Kromě toho, že jsou vyšší posty zpravidla o něco více honorované, je asi důležitějším faktorem udržení dobrého vztahu k práci – tedy neupadnu do stereotypu, ale bude mne stále bavit (což je vzhledem k tomu, kolik času jí člověk stráví, hodně důležitý aspekt).
Z určitého pohledu se dá podívat na skautskou organizaci i tak, že vlastně nabízí určitou možnost „profesního“ růstu. Dokonce jsem se setkal se zajímavým názorem, že skautská výchova nekončí tím, že jsem splnil všechny body stezky, ale že to skutečně nejdůležitější si člověk osvojí až vedením oddílu. A měl by jej vést nějakou chvíli každý, kdo k tomu má aspoň trochu vlohy. Většina z čtenářů bude asi souhlasit.
Možná by se dal tento postoj ještě posunout a říci, že vedení střediska je až skutečně to, co dává možnost se rozvinout. A něco na tom určitě bude, protože vedení dospělých, kteří vás v řadě případů vnímají jako sobě rovného (nebo dokonc e mají navrch), je něco úplně jiného než pracovat s dětmi. Ani vedení roverského kmene není srovnatelné, protože tam pořád „o nic nejde“…. tedy jde, ale nehrozí vám dohady s finančím úřadem, řešení hrozby ukončení nájemní smlouvy na klubovnu nebo snad problém odchodu vedoucích či ještě hůře hádky nad nějakou malicherností a nedej bože zpronevěru či pokutu.
Nicméně já jsem osobně vedením střediska hodně získal, bavilo mne to a mohu jen doporučit. Moje rodiče mi vždy říkali, abych se taky kromě skautování věnoval i své práci a péči o domácnost, atd. A já jsem jim odpovídal, že středisko je defakto mé podnikání – malá firma s 170 zaměstnanci (členy), jen netvoří produkty na prodej, ale výsledkem jsou o něco lepší zaměstnanci. A že zkušenosti s jeho správou získané v práci bohatě zúročím. Určitě je též dobré do životopisu. (Pozn.: Občas mne teď i po několika měsících předání funkce přepadá takový pocit prázdnoty… jako když jsem něco ztratil. Vyvažuje to jen radost z času stráveného s mou dcerkou a též, jak zodpovědně moje nástupkyně k vedení střediska přistoupila. Veve držím palce!)
Ale zpátky k tématu růstu v Junáku. Bohužel mám dojem, že všechny „vyšší funkce“ jsou vnímány jako něco skoro za trest nebo jen pro ty „kariéristy“. Kdo by také chtěl řešit otázky alá „kdo si půjde stoupnout k tomu pomníčku?“ nebo „je tu snad někdo, kdo by chtěl dělat ty závody?“…
Naštěstí tomu tak není všude a jsou tu i kladné příklady, kdy se někdo osvědčil a postoupil k náročnější roli. A kde se něco zajímavého děje, tak tam se lidé přidávají. Úspěch táhne. A je úsměvné si všimnout lehké závisti ostatních, když si třeba na facebooku přečtou, že si někdo vybíral svoji vlastní skautskou asistentku.
Nemyslím si, že by vyšší funkce byly pro každého. A to ani vedení střediska. Každý by si měl najít v naší organizaci roli, která mu vyhovuje. Je ale škoda, že často vnímáme kandidáty na funkce jako někoho, kdo se obětoval či kariéristu. A ne jako někoho, komu bychom mohli závidět, protože se ve své stávající funkci osvědčil, předal ji a teď bude mít možnost naučit se další nové věci, o kterých většina z nás nemá ani tušení.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat