Ano či ne? Jaké je rozhodování?

Občas mne při sledování publicistních pořadů televize, kde vyjadřují obyčejní lidé názory na politiky, napadá, jak si asi stojí členové Náčelnictva Junáka? Jak často si asi všichni říkají „Co to tam na tom ústředí zase vymysleli?“. Tak to víte vy. Ale jak se na „tu svoji vládu“ může dívat člen NJ?

Mám tu čest být právě v tuto chvíli na té druhé straně barikády (text byl napsán již v březnu 2009), a tak tedy mohu zprostředkovat jaké to je být tím, kdo má možnost rozhodovat. Sice se jedná o kolektivní zodpovědnost, výrazně jiná než-li je u členů státní exekutivy, ale nicméně je Náčelnictvo Junáka nejvyšší rozhodovací orgán mezi sněmy.

Určitě nemám pocit, že si můžu dělat co chci, jak by se mohlo každému na první pohled zdát. Ono totiž každé hlasování dost „bolí“. Stojí hodně přemýšlení a to nejen díky nápisu na kartičce „potvrzení o výkonu funkce“, kde stojí „Činovník zodpovídá za škodu, která by organizací vznikla zaviněným porušením povinností spojených s výkonem uvedené funkce.“. Přál bych každému zažít ten pocit zodpovědnosti, že právě jedno hlasování může znamenat, že získáme významnou konkureční výhodu proti jiným dětským organizacím (víte, že nové skautské stezky jsou mezi pionýry daleko diskutovanější než-li mezi skauty?) či to může rozeštvat hodně členů hnutí. Zvednout ruku pro to či raději ji nechat dole? Stojí za to zachovat skautské časopisy, ale více do nich investovat nebo raději jejich vydávání zastavit či snad nechat celou situaci „vyhnít“ a nic neřešit? To snad raději nikoliv, jinak bychom se mohli dočkat nepříjemných překvapení jako v případě prodejny JUN, která byla „zachráněna“ na poslední chvíli. Každé hlasování představuje přeci jenom nějaké to zamyšlení a to zejména v situaci, kdy mu stav hnutí leží na mysli.

Věřím, že dnešní doba je o něco méně náročná na „Sofiiny volby“, ale možná právě nemožnost se vyhranit naší organizace vůči vnějšímu prostředí trochu ubírá naší schopnosti rozeznat, že nám jde o společnou věc – lepší svět. Proto i sebemenší rozdílnost v názorech či pohledu na věc vyvolává velké emoce. Taková „drobnost“ jako je 5 obrázků elfa ve stezce pak ad absurdum vede k tomu, že někteří balí kufry a odchází pryč z hnutí. Bohužel.

Jak to funguje se velmi výrazně projevilo v situaci, kdy po velmi vypjaté schůzi Pražské Rady Junáka (rozebírali se podmínky krajských grantů), kde jsem byl jako host s jedním příspěvkem, došlo k neplánované „teambuildingové“ aktivitě a to chycení zloděje, který právě vykrádal moje auto. V ten moment byla tak zřetelně vidět hranice mezi námi skauty a zlodějem, že veškeré rozbroje ze schůze zmizely jako mávnutím kouzelným proutkem. Najedou byli všichni přítomní skauti zase jeden tým, plný humoru a porozumění.

Přál bych si, aby u všech ta chuť o trochu změnit svět byla daleko silnější než-li postoj zda toho je třeba dosáhnout s časopisy pro všechny či nikoliv. Hned bych se mohl rozhodovat snadněji. Možná proto také Náčelnictvo Junáka jako jednu z priorit navrhlo sněmu tak málo srozumitelné sousloví „pocit sounáležitosti“, ale to je omyl. Nám chybí něco jiného – buď třídní nepřítel či hrdost na společný výsledek. Raději bych volil radost ze společného úspěchu.