Je skautská organizace více jako město či jako vesnice?

Je skautská organizace více jako město či jako vesnice?" zní na první přečtení jako hloupá otázka, ale na druhé zamyšlení je odpověď na ni klíčová pro budoucnost.

Životu ve městě se právem vyčítá, že je velmi neosobní. Neznáte mnohdy ani své sousedy na patře, natož všechny lidi v panelovém domě, kde žijete. Skvělá dopravní infrastruktura dovolí, abyste se scházeli se svými známými ve vybrané kavárně, ale to nic nemění na tom, že mezi vámi je 100.000 anonymních lidí, které denně minete bez povšimnutí a pozdravu.

Na vesnici, kde je na stejném prostoru mnohem méně lidí, je situace úplně jiná. Máte svůj klid, a když se někde narodí dítě, tak o tom všichni vědí. Nejen, že zdraví každý každého, ale také se ať v dobrém či zlém o ostatní zajímá. Není třeba nahrazovat tento přirozený zájem o lidi čtením bulvárních magazínů o výstřelkách hvězd show-businessu či sportovcích, které jste viděli jen prostřednictvím televizní obrazovky.

A jak si stojí naše skautská organizace? Podobá se spíše vesnici či městu? Co víme o svých sousedech? Odpověď na tuto otázku je zcela jistě velmi individuální.

Když začneme u vztahu oddíl-středisko, tak již tady budou diametrální rozdíly. Mé domovské středisko by se z pohledu zvenku mohlo někomu jevit jako jeden velký oddíl. Všichni dobře známe všechny ostatní. Na radách se probírá, co se komu a jak daří. Máme hodně společných akcí (každý rok víkendový výjezd, akademii, velkou grilovací párty, vodu s rodiči), časopis, kam všichni přispívají a kde si přečtete, co kdo dělá, a v létě jezdíme zpravidla na jednu velkou louku, kde mají individuální tábory přeci jenom nějaký ten kontakt s ostatními.

A jak to asi mají jinde? Z rozhovorů s ostatními jsem získal pocit, že jsme spíše výjimka, než že by většina středisek fungovala takto. Daleko častěji středisko představuje spíše samostatně žijící oddíly, jejichž zástupci se scházejí na radách, aby vyřešili nebytné zlo. Mnohdy mezi vedoucími vládnou i napjaté vztahy a problém jednoho oddílu se ostatních netýká… možná se jim i škodolibě posmívají. No, snad není tak zle zrovna u vás, ale ujišťuji, že toto není fantasie, ale jen smutná zkušenost.

A co o úroveň výše. Co vím o těch skautech z vedlejšího střediska? Aha! Které je vlastně to vedlejší středisko? A teď nezáleží, jestli je vzdáleno 10 minut chůze či jízdou autobusem či třeba i desítky kilometrů. Kdo ví, jakou asi mají klubovnu? Kde táboří? Mají dostatek vedoucích? A jak jsou na tom s dětmi? V mém okrese jsme si před pár lety řekli, že setkání na skautských závodech, kde většinu času děti stráví sami v lese, rozšíříme do víkendového obvodního srazu. A můžu vám říci, že radost z toho, že vidíte aspoň jednou za rok známé tváře a kolem nich hromádku hrajících si dětí potěší. Zeptáte se, co a jak. A když jim přívalové deště vyplaví klubovnu, tak rádi nabídnete pomoc. Víte, komu pomáháte a nejste jim lhostejní! Ještě větší význam pak má program pro rovery a rangers, kterých leckde není dost na kmen, a mají možnost se seznámit s někým, kdo je v jejich věku a ve stejné situaci. Znám střediska, která se zejména tomuto brání a bojí se, že jim roveři odejdou, tak si je raději drží pod pokličkou. Opak bývá pravdou, protože většina z nich odejde právě z nedostatku kontaktu se svými vrstevníky.

Říkáte si, že to zní růžově? Ano, ale ne pro všechny. I na našem okrese jsou střediska, která jsou defakto pouhým jedním oddílem. Jedná se o vedoucí „individualisty“ jejichž nechuť komunikace s ostatními dostoupila takového stádia, že si raději založili 30ti členné středisko plné mrtvých duší nežli aby si komplikovali život s jinými. Jejich postoj se soustředí na „Stačí nám prachy, víc nás nezajímá, tak nám dejte pokoj!“. A když se jich zeptáte, zda byste se ze zvědavosti nemohli přijít podívat na schůzku jejich oddílu, tak se na vás dívají s krajním podezřením a velmi odmítavě. Nerozumí vám a v hlavě jim asi zní poplašné zvony a myšlenky o inspekci, vnucování se a obavy z nějakých dopadů a možná i trochu studu.

Přemýšlím kolik, takto izolovaných ostrůvků v organizaci máme. A to ať středisek či zapouzdřených oddílů. Asi hodně. Možná, že bychom si mohli říci „Žij a nech žít!“, ale moje výchova a povaha mi v lhostejnosti brání. Ať sám obyvatel města, tak kontakt s ostatními mi chybí. Jak rád bych zjistil, jak se mají moji přátelé jinde. A co mám společného s někým z jiného města? Řeč? Stejné bankovky v peněžence? Nadáváme na stejného politika? Nic moc o čem bych se chtěl bavit. Ale vím, že tam někde v tom městě je skupina přátel, která se mnou má společného mnohem více. Jezdí v létě na tábory, věnuje svůj čas ostatním, pracuje s mladšími a dětmi a není jim svět lhostejný. A všechny zamrzí, když v televizi nějaký trouba pronese poznámku, že čest a upřímnost se nenosí. A když se potkáme, tak si máme tolik toho co říci! Třeba měli nějaký dobrý nápad na hru či na řešení nějakého problému. A jak se jim líbí nová stezka pro světlušky a vlčata… A co nějaký dobrý vzdělávací kurz či třeba jen knížku k doporučení.

Přál bych si, aby naše skautská organizace dokázala být početná jak město a měla přátelskost lidí z vesnice. Až se potkáme a já se Vás zeptám, jak se máte, tak vězte, že to není jen řečnická otázka, ale opravdový zájem. A proto si již teď v hlavě můžete připravit odpověď o něco zajímavější, nežli jen „Docela dobře.“.