Jak se pozná že Junák dospívá?

Od obnovení fungování Junáka uplynulo více než-li dvacet let. Hodně se toho za tu dobu změnilo ve společnosti i uvnitř naší organizace. Jak se však dá poznat, že Junák dospívá? Nabízím jednu z možných odpovědí na tuto otázku.

Vlastně je to hodně jednoduché. Připravil jsem malou hádanku. Určitě na to přijdete dříve, než-li dojdou nápovědy.

První nápověda se skrývá mezi usneseními k VSJ – konkrétně k tématu týkající se organizačního uspořádání. Je jich jen pár, tak se na ně schválně podívejte. Už víte? No dobře, tak pro váhající tu mámdruhou nápovědou a to, že se mi loni v červnu narodila dcerka Klára. Pořád nevíte? Mno tak poslední nápovědou budiž to, že na posledním společném víkendu centra vzdělání Pravula (jehož jsem členem) byl poměr dětí k dospělým 1:2.

Už to raději prozradím a to krásnými slovy Rona, který nás hostil na základně v Hostinném a když nás viděl, tak prohlásil: „Už je tu zase Family skauting – nejlepší důkaz, že Junák je opravdu nezničitelný!“. Tak již víte, co jsem měl na mysli. Ano, dospěli jsme – jako organizace i jako její členové. A máme děti. A proto dovolte, abych se podělil o článek, který jsem minulý týden na téma rodinného skautingu napsal pro náš střediskový časopis LUK :

Někdy tak před dvěma lety jsem měl možnost si na okresní radě Junáka prohlédnout kroniku oddílu ze sousedního střediska. Zaujalo mne, že obsahovala hodně fotek malých dětí a jejich rodičů při zajímavých činnostech. A jak jsem záhy zjistil, jednalo se táborové akce skautského klubu rodinného skautingu. Co to vlastně je?

Ne nadarmo se říká, že skauting má celoživotní perspektivu. Proto se někteří vedoucí cítí dotčení, když se mluví o skautingu jako o kroužku. Nevystihuje to totiž plně jeho obsah a leckdy ani význam pro život. A právě ta fajn skupina lidí, se kterými se může každý ve skautské organizaci setkat, vede ke vzniku rodinného skautingu.

Když totiž vedoucí oddílu dospěje do věku, kdy si založí vlastní rodinu, tak se najedou díky péči o potomka dostane mimo okruh lidí se kterými byl zvyklý se velmi často potkávat (jezdíval na víkendové akce, letní tábory, každotýdenní schůzky či různé porady). Jak to řešit?

Zejména matky skautky klidně své malé děti vezmou s sebou na nějakou tu akce. Vypadá to, že je vyřešeno, ale ono to funguje jen u toho prvního. Dvě děti jsou přeci jenom trochu moc a vše se stává složitějším. To starší dítě se navíc začne rychle vzdalovat od mámy a je třeba jej hlídat. To mladší zas vyžaduje soustavnou pozornost a péči. Zapojení se pak do běžné skautské akce se stává obtížně realizovatelné.

A v tu chvíli se myšlenky rozeběhnou směrem k ostatním „dětmi postiženým“ skautům. Co kdybychom vyrazili na výlet či v létě na takový tábor s nimi?Třebas na nějakou základu. Rodiče a děti společně! Program by se přizpůsobil aspektům péče o nejmenší, kdy nevadí, že se něco opozdí, odloží a tak vůbec. Děti budou mít kamarády odpovídajícího věku. Chce to hodně času na jídlo a mít k dispozici přebalovací pult, atd. Když se to navíc dobře rozdělí, tak by se někdo mohl postarat o děti dopoledne, jiný odpoledne a ostatní mezitím třeba uvařit pro všechny. A je vyhráno. Mohu skautovat a být se svou rodinnou. Vlastně tak trochu získat daleko širší rodinu – všechny děti v rámci skupiny.

Zní to idylicky, ale tak jednoduché to není. Viz tento článek Václava Břicháčka.Určitě to ale stojí za to vyzkoušet. Dětí vedoucích na středisku přibývá a třebas by se přidali i někteří rodiče, co mají dítě v některém z oddílů a k tomu ještě mladšího sourozence. No uvidíme. Zájemci, hlaste se mi. Nová věc to není. První česká příručka na toto téma vyšla již v roce 1920. :-)