Proč vedu...?

Tento týden se na mne obrátila má velmi blízká skautská přítelkyně a kamarádka s několika otázkami. Blíží se u nich střediskový sněm a ona bude muset převzít vedení svého střediska, protože nikdo jiný to dělat nechce. A ona sama vlastně také ne. Tak se mne ptala, co mne k motivuje k práci pro středisko, zda to má něco pozitivního a co je odměnou pro ostatní za práci v SR. Vzpomenul jsem si, že na téma "Proč vedu..." jsem psal článek na konci roku 2007 do rubriky nášeho střediskového časopisu LUK. A jelikož jsem zjistil, že je článek pořád zajímavý, tak vám jej teď nabízím k přečtení


Proč bych ne-vedl středisko?
Otázku “ Proč vést středisko?“ jsem si často pokládal na konci letošního léta. Uzavíral se tříletý volební cyklus, na světě se dá dělat tolik zajímavých činností a ve skautském hnutí zrovna tak. Právě jsem absolvoval instruktorskou lesní školu Gemini a připojil se tak k dalším pěti členům našeho střediska s touto kvalifikací. Co se tedy stát členem některého z mnoha instruktorských vzdělávacích týmů? Také mi byla na jaře během jedné diskuze nad výzvami Junáka položena zákeřná otázka „Fleku, proč vlastně nekandiduješ do náčelnictva?“. Náčelnictvo je něco jako skautský parlament řešící strategické rozhodnutí, schvaluje vnitřní řády, úkoluje ústřední orgány organizace, atd. Vážně jsem o tom začal uvažovat v srpnu, kdy nás navštívilo několik členů tohoto sboru, a já získal dojem, že bych tam mohl být něco platný. Také se blížily volby do Okresní rady Junáka Prahy 10, která zastřešuje osm středisek, a dostal jsem nabídku stát se zástupcem vedoucího a sehrát tak významnou roli ve formování širšího dění. Další z řady možností, které se mi honily hlavou, bylo vrátit se k vedení oddílu, protože zájem dětí a rodičů v Petrovicích byl enormní, ale chyběl vedoucí.

Proč tedy vedu středisko?
Mohlo by se zdát, že je to proto, že jsem jej vedl i minulé období, ale není tomu tak. Naši vedoucí to vědí a někteří mohli mít i pár týdnů vrásky na čele z toho, že by měli zastat tuto roli. Osobně jsem moc rád, že alespoň jeden z nich se dokonce rozhodl pro tak odvážný krok, jako je kandidatura. Nakonec jsem se však rozhodl ve vedení střediska pokračovat.
Hlavním důvodem byl pocit, že mohu vedoucím a dalším našim členům ještě něco dát a že mne to pořád ještě baví. Dokázal jsem si představit, jak by se ještě mohlo středisko změnit k lepšímu, a dát tak svému následníkovi lepší startovní čáru. Vedení střediska je v podstatě téměř neomezený prostor k seberealizaci, zejména při spolupráci s ostatními. A také protože jsem našel silného spojence, kterým je můj zástupce Štaflík. Společně jsme pak vytvořili náš programový plán - 5 klíčových oblastí, na které se hodláme zaměřit. A i když je to zase něco nového, co by navíc mělo i ovlivnit práci přímo v oddílech, tak se nám podařilo přesvědčit většinu členů střediskové sněmu a naše kandidátská dvojice (hlasuje se vždy o dvojici) získala ve volbách většinu hlasů.

Co je potřeba pro vedení střediska?
Asi to nejdůležitější je odvaha začít. Ostatní už se člověk naučí a členové střediska mu hodně pomůžou. Největší nárok je asi kladen na vytrvalost a ochotu komunikovat. Ostatně mých 2020 emailů odeslaných za 2 roky a 2 měsíce není zrovna málo. A kolik času člověk stráví rozhovory po ICQ a dalších systémů pro instant messaging. Taky to chce velmi trpělivě odpovídat na všemožné otázky, mít hodně velkou fantazii a chuť svoje představy realizovat. Bez toho by to nebylo vedení, ale jen takové přešlapování na místě.

Co mě motivuje?
Kromě vnitřního pocitu, že pomáhám svému okolí a buduji tady v Praze lepší svět, mne motivují lidé kolem mne. Některé znám již celá desetiletí, tak stačí zavřít oči a vybaví se mi vzpomínky na zážitky s nimi. Jak v dětství překonávali drobné nesnáze a snažili se uspět ve zkouškách, které jsme na ně přichystali. A dnes vidím jak uspívají v životě a mají radost z toho, že se mohou starat o další mladší človíčky, kteří dorůstají do našeho světa. Sice nejsou biologicky jejich, ale vím, že se o ně starají jako o svoje vlastní. A i když je zřejmé, že největší odměna za jejich práci je děkovný výraz v jejich očích, tak se snažím našim vedoucím připravit co nejlepší podmínky pro jejich činnost a dát jim najevo, jak moc užitečné činnosti věnují svůj život. Zaslouží si to.

Co bud dál?
Rád bych připravil takovou příručku o vedení střediska, dal dohromady manuál, co se nám osvědčilo, co ne, a jak jsme co dělali. Aby nemusel každý začínat jako já od píky stylem „tady máš 3 přepravky dokumentů a starej se“. A kdo ví, třeba dáme se Štaflíkem a se všemi lidičkami z našeho střediska dohromady i víkendový seminář pro ostatní. A bude to seminář o nás.

Je skautská organizace více jako město či jako vesnice?

"Je skautská organizace více jako město či jako vesnice?" zní na první přečtení jako hloupá otázka, ale na druhé zamyšlení je odpověď na ni klíčová pro budoucnost.

Životu ve městě se právem vyčítá, že je velmi neosobní. Neznáte mnohdy ani své sousedy na patře, natož všechny lidi v panelovém domě, kde žijete. Skvělá dopravní infrastruktura dovolí, abyste se scházeli se svými známými ve vybrané kavárně, ale to nic nemění na tom, že mezi vámi je 100.000 anonymních lidí, které denně minete bez povšimnutí a pozdravu.

Na vesnici, kde je na stejném prostoru mnohem méně lidí, je situace úplně jiná. Máte svůj klid, a když se někde narodí dítě, tak o tom všichni vědí. Nejen, že zdraví každý každého, ale také se ať v dobrém či zlém o ostatní zajímá. Není třeba nahrazovat tento přirozený zájem o lidi čtením bulvárních magazínů o výstřelkách hvězd show-businessu či sportovcích, které jste viděli jen prostřednictvím televizní obrazovky.

A jak si stojí naše skautská organizace? Podobá se spíše vesnici či městu? Co víme o svých sousedech? Odpověď na tuto otázku je zcela jistě velmi individuální.

Když začneme u vztahu oddíl-středisko, tak již tady budou diametrální rozdíly. Mé domovské středisko by se z pohledu zvenku mohlo někomu jevit jako jeden velký oddíl. Všichni dobře známe všechny ostatní. Na radách se probírá, co se komu a jak daří. Máme hodně společných akcí (každý rok víkendový výjezd, akademii, velkou grilovací párty, vodu s rodiči), časopis, kam všichni přispívají a kde si přečtete, co kdo dělá, a v létě jezdíme zpravidla na jednu velkou louku, kde mají individuální tábory přeci jenom nějaký ten kontakt s ostatními.
A jak to asi mají jinde? Z rozhovorů s ostatními jsem získal pocit, že jsme spíše výjimka, než že by většina středisek fungovala takto. Daleko častěji středisko představuje spíše samostatně žijící oddíly, jejichž zástupci se scházejí na radách, aby vyřešili nebytné zlo. Mnohdy mezi vedoucími vládnou i napjaté vztahy a problém jednoho oddílu se ostatních netýká... možná se jim i škodolibě posmívají. No, snad není tak zle zrovna u vás, ale ujišťuji, že toto není fantasie, ale jen smutná zkušenost.

A co o úroveň výše. Co vím o těch skautech z vedlejšího střediska? Aha! Které je vlastně to vedlejší středisko? A teď nezáleží, jestli je vzdáleno 10 minut chůze či jízdou autobusem či třeba i desítky kilometrů. Kdo ví, jakou asi mají klubovnu? Kde táboří? Mají dostatek vedoucích? A jak jsou na tom s dětmi?
V mém okrese jsme si před pár lety řekli, že setkání na skautských závodech, kde většinu času děti stráví sami v lese, rozšíříme do víkendového obvodního srazu. A můžu vám říci, že radost z toho, že vidíte aspoň jednou za rok známé tváře a kolem nich hromádku hrajících si dětí potěší. Zeptáte se, co a jak. A když jim přívalové deště vyplaví klubovnu, tak rádi nabídnete pomoc. Víte, komu pomáháte a nejste jim lhostejní! Ještě větší význam pak má program pro rovery a rangers, kterých leckde není dost na kmen, a mají možnost se seznámit s někým, kdo je v jejich věku a ve stejné situaci. Znám střediska, která se zejména tomuto brání a bojí se, že jim roveři odejdou, tak si je raději drží pod pokličkou. Opak bývá pravdou, protože většina z nich odejde právě z nedostatku kontaktu se svými vrstevníky.

Říkáte si, že to zní růžově? Ano, ale ne pro všechny. I na našem okrese jsou střediska, která jsou defakto pouhým jedním oddílem. Jedná se o vedoucí "individualisty" jejichž nechuť komunikace s ostatními dostoupila takového stádia, že si raději založili 30ti členné středisko plné mrtvých duší nežli aby si komplikovali život s jinými. Jejich postoj se soustředí na "Stačí nám prachy, víc nás nezajímá, tak nám dejte pokoj!". A když se jich zeptáte, zda byste se ze zvědavosti nemohli přijít podívat na schůzku jejich oddílu, tak se na vás dívají s krajním podezřením a velmi odmítavě. Nerozumí vám a v hlavě jim asi zní poplašné zvony a myšlenky o inspekci, vnucování se a obavy z nějakých dopadů a možná i trochu studu.

Přemýšlím kolik, takto izolovaných ostrůvků v organizaci máme. A to ať středisek či zapouzdřených oddílů. Asi hodně. Možná, že bychom si mohli říci "Žij a nech žít!", ale moje výchova a povaha mi v lhostejnosti brání. Ať sám obyvatel města, tak kontakt s ostatními mi chybí. Jak rád bych zjistil, jak se mají moji přátelé jinde. A co mám společného s někým z jiného města? Řeč? Stejné bankovky v peněžence? Nadáváme na stejného politika? Nic moc o čem bych se chtěl bavit. Ale vím, že tam někde v tom městě je skupina přátel, která se mnou má společného mnohem více. Jezdí v létě na tábory, věnuje svůj čas ostatním, pracuje s mladšími a dětmi a není jim svět lhostejný. A všechny zamrzí, když v televizi nějaký trouba pronese poznámku, že čest a upřímnost se nenosí. A když se potkáme, tak si máme tolik toho co říci! Třeba měli nějaký dobrý nápad na hru či na řešení nějakého problému. A jak se jim líbí nová stezka pro světlušky a vlčata... A co nějaký dobrý vzdělávací kurz či třeba jen knížku k doporučení.

Přál bych si, aby naše skautská organizace dokázala být početná jak město a měla přátelskost lidí z vesnice.

Možná i tato touha vedla k tomu, že jsem rozdmýchal v mém středisku nápad na uspořádání celostátní soutěže oddílových a střediskových časopisů Speculator Scriptor. Navštívit všechny oddíly osobně nemůžu, ale aspoň takto se mi podaří pohlédnout do okénka jejich "bytu". Obrázek bude asi trochu zkreslený (v tomto pokoji si jistě uklidili) a také jen málo kdomá okna do svého bytu a je ochoten ostatním poodhalit záclonku. Všem, kteří tak učinili mockrát děkuji a dovolím si pozvat i ostatní k nakouknutí na http://speculator-scriptor.skauting.cz/index.php?id=1kolo&zobrazeni=nahledy.

Až se potkáme a já se Vás zeptám, jak se máte, tak vězte, že to není jen řečnická otázka, ale opravdový zájem. A proto si již teď v hlavě můžete připravit odpověď o něco zajímavější, nežli jen "Docela dobře.".

Jak si vážíme ceny práce?

Práce za odměnu je v neziskové organizaci založené na aktivitě tisíc dobrovolníků velmi citlivé téma. Jak to?

Ve skautském prostředí, které je založeno na bezplatné práci dobrovolníků, představují finanční náklady něco nepatřičného. Představte si následující případ. Je daleko přijatelnější nechat 3000 lidí (vedoucích táborů) strávit 2h vyplňováním formuláře nežli investovat 60.000 Kč na vytvoření informačního systému, který by daný čas zkrátil na 1 hodinu. Práce lidí si příliš nevážíme zato finanční hotovosti ano (v našem modelovém případě by 1hodina stála 20 Kč).

Zdá se to být jednoduché. Jenže každý jednotlivec je schopen se věnovat skautování v určitém časovém rozsahu. Co však, pokud potřebujeme někoho na tak velký úvazek, že jej nikdo není ochoten věnovat dobrovolně? Výjimkou mohou být skauti v důchodovém věku, kteří ovšem nezastanou vše a jejich počet díky přerušované skautské historii ubývá. Nezbývá tedy, nežli na některé pozice zaměstnat někoho, pro koho bude tato práce i základem živobytí.

Jak tedy odměnit skautské profesionály? Chceme po nich špičkové výkony, za které by v komerční sféře získali několikanásobek průměrného platu. Toto jim však není nabídnuto ani zdaleka. Stačí průměrný plat v kraji, kde žije a pracuje? Anebo je budeme platit třeba jako řidiče autobusu? A už slyším ty povzdechy... "Cože? Tolik? To snad ne... " Platit někomu za práci pro Junáka se přeci nesluší. Přesto to však vypadá, že se bez profesionálů nedokážeme na některých pozicích obejít. A také neinvestujeme tam, kde se to nepozná, protože vedoucí věnuje tolik času oddílu, že nějakých pár hodin navíc na vyplňování formulářů se již ztratí. Jen ještě sehnat někoho do ORJ, aby zkontroloval, že všichni ty formuláře vyplnili. Že nikoho nemáte? Nevadí, tak se ORJ zruší, a udělá to někdo na kraji. Tam už se zpravidla nějaký obětavec najde. Nebo je nějaká jiná cesta? Odpověď nechám na každém z Vás.

Novoroční zamyšlení o budoucnosti skautingu

Skauting se ve svém počátku neuvěřitelně rychle šířil po celém světě. Snad jen popularita nástrojů společnosti Google, kterým si vydobyla unikátní postavení ve světě internetu, by s ním snesla srovnání. Co však stálo za fenomenálním úspěchem skautského hnutí na počátku minulého století?

V Anglii za to zcela jistě zčásti může i popularita jeho zakladatele, ale co v jiných státech? Svojsík nebyl známou osobností, natož obdivovaným generálem, ale přesto se mu poměrně dařilo. Jako nejdůležitější vidím využití přirozeného zájmu tehdejší mládeže, která si chtěla hrát a prožívat to nejatraktivnější, co se v tehdejší společnosti nabízelo - objevitelské cesty a s tím spojené dobrodružství. Expedice do neznámých a tajemných zemí, zkoumání života místních obyvatel a umění přežít a poradit si za každých okolností. Již jen udělat si totem podle vzoru Indiánů bylo pro děti ohromně lákavé. Stačilo tohoto přirozeného zájmu využít, připojit k tomu několik málo již existujících ideálů a skauting byl na světě.

Ale jak by asi vypadal skauting, kdyby byl zakládán až dnes? Totemy a indiánské motivy již tolik netáhnout. Nebo snad znáte nějaké dítě, které by si před barákem stavělo totem? Dnešní mládež chodí za dobrodružstvím do kina či si jen doma pustí televizi a hned se může stát více než jen objevitelem, ale rovnou supertajným agentem a zachránit celý svět. Chlapci si podle příručky BP před sto lety hráli na vojáky s klacky, ale dnes mají k dispozici vojenské uniformy a věrné a "bezpečné" kopie střelných zbraní chrlící plastové kuličky. Chceš-li uvolnit svoji fantazii a zažít opravdové dobrodružství, tak si pustíš počítač a „naloaduješ“ se na server, kde se vyskytují tisíce jiných zájemců z celého světa, a HRAJEŠ. Sbíráš kouzelné předměty, zlepšuješ vlastnosti své postavy a plníš spolu se svými přáteli zadané úkoly. Tak nějak začínal i skauting, ale toto je mnohem propracovanější iluze imaginárního světa, která je dokonalá. Když se ti nedaří, tak prostě nahraješ poslední pozici a zkusíš to znovu. Chceš pauzu? Stačí zmáčknout klávesu a hra je přerušena. Jaká je to výhoda oproti reálnému světu! Mimochodem počet aktivních hráčů jedné z nejpopulárnější hry World Of Warcraft minulý týden překročil populaci České republiky a do několika let bude jen tuto hru hrát více lidí, než se hlásí ke skautingu na celém světě. Co tomuto fenoménu může konkurovat?

Dnešní svět dětí není svět nás, dospělých. Nelze se divit, že staré věci, které nás moc bavily, již netáhnou. Trampování s batohem po ČR nahradil sport a adrenalinové zážitky v přírodě s adekvátním vybavením (outdoor) a cestování po celém světě. Do Krkonoš se jezdí na víkend, ale na dovolenou se jezdí do Kordiller v Jižní Americe. Koupání v rybníce nahrazují aquaparky plné tobogánů a téměř každé dítě před nástupem do školních lavic již plavalo v moři a užívalo si potápění třeba v Egyptě. Mobilní komunikace také výrazně změnila chování lidí. Termín schůzek je možné kdykoliv přesunout a ještě před několika lety se nestalo, že by na výpravu přišlo jen několik dětí kvůli jednotlivci. Ten si po škole ještě chtěl zahrát s kamarádem na chvíli novou hru, ale zasekl se u ní a poslal SMSku dalšímu, že nejede, až se řetězová zpráva promítla v neúčasti většiny oddílu.

Skauting je na světě již dlouho, ale žádný zákon či naše přání mu v moderním světě nezaručuje přežití. Bude to mít čím dál těžší, a jestli se základní skautské myšlenky přestanou předávat mladším, tak zanikne.

Co s tím? Co udělám příští rok pro skauting já? Co uděláš ty? Co s tím uděláme společně? Nikdo jiný tu v tuto chvíli není a nestačí jen čekat, až přijde někdo další, který si s tím poradí, protože nikdo další třeba už nepřijde. A já teď přemýšlím o tom, co všechno bych mohl příští den udělat, aby skauting měl šanci v budoucnosti uspět. A budoucnost začíná již zítra.