Závazek

Závazek je něco, čeho se lidé v dnešní době bojí. Proto páry tak málo vstupují do manželství, proto se rodí čím dál méně dětí, proto… A jak si stojí skauti? Dokáží přijímat závazky nebo jsou jako ostatní?

Asi by bylo dobré si na úvod říci, co mám v tuto chvíli na mysli pod pojmem závazek. Jedná se mi o vztah mezi dvěma lidmi z něhož jednomu z nich plyne povinnost v budoucnosti něco dát, udělat, případně neudělat, kdežto druhému naopak oprávnění splnění závazku očekávat. Samozřejmě lze rozšířit na skupinu (oddíl), rostliny, zvířata aj.

Ať přijmete svůj závazek vůči komukoliv, tak základním rysem je, že se objeví povinnosti, které omezují vaše budoucí možnosti rozhodování. Už nebudete moci jen tak polehávat v posteli, protože pes před vaší ložnicí se bude dožadovat procházky a děti budou chtít snídani, atd. Není to trochu proti trendu moderní doby, kde základní životní hodnotou je SVOBODA jednotlivce? Nemít žádné závazky a moci se v každé chvíli rozhodnout o tom, co chci a nechci dělat bývá silně vnímáno jako známka úspěchu. Doba nás k tomu vede. Závazky jsou fuj. A když tedy, tak jen krátkodobé či jen tak symbolicky. A jak to vypadá mezi skauty? Zkusme se podívat na pár příkladů.

Je relativně snadné najít servisáka na pomoc na jeden víkend. Přijedu tam, nemusím nic vědět a umět. Někdo mi řekne, co mám dělat a v neděli jedu domů. Pohoda.

Trochu těžší je najít někoho, kdo by pomohl s pořádáním obvodního setkání či několikavíkendové vzdělávací akce. To už není jen tak! Ale co. Už znám termíny a vím kdy nejpozději to skončí. A to jestli bude i další ročník, nezávisí na mně. Mno a i kdyby záviselo, tak nevadí. Oni si další účastníci najdou nějaký jiný kurz.

Zkuste si však najít vedoucího oddílu. To je fuška. Práce hodně, každý týden. Nedá se z toho jen tak vykroutit. Členové oddílu mají velká očekávání. A teď ještě ten tábor. A hlavně…ono to nemá konce! Přesto se však najdou tací, kteří dokáží ten závazek přijmout. A to i jiným způsobem, než-li, že jim to „spadne na hlavu“.

Uff. A jak najít vedoucího střediska, šéfa okresu či kraje? Vždyť tam je hromada agendy alá účetnictví, daně, atd. Brr, držím vám palce. Je to těžké. A hodně se to projevuje i v probíhajících volebních sněmech. Kandidátů je jako šafránu. Nemluvě o dalších činovnických funkcích.

Tak to vypadá, že i my skauti máme ve schopnosti přijímat závazky ještě nějaké rezervy. Také si raději ceníme své svobody. Ale já věřím, že se to naučíme. Postupně a pomaloučku. A nejen proto, že ve střediskovém pokřiku vyzýváme ostatní, aby nás následovali, jsem se rozhodl k tomu trochu přispět a přijmout závazek a to napsat letos na tento blog každý týden jedno zamyšlení.

Přispěješ i ty?

Je skauting kroužek nebo není?

Je skauting kroužek nebo není? Řada skautských vedoucích by se hned ohradila, jak si dovoluji toto vůbec srovnávat. Skauting je pro ně daleko více nežli kroužek a spíše by jej označili za životní styl. Jinak to ale uvidí rodiče našich dětí, zejména těch mladších, kteří svým dítkům kroužky vybírají.

Rodiče často přijdou na první třídní schůzku budoucích prvňáčků ještě před samotným létem, než jejich děti vůbec prvně nastoupí do školy. Tam se seznámí s paní učitelkou, s tím, co si mají na prvního září připravit, řadu dalších informací a mimo jiné také, kolik si mají vybrat kroužků na první a druhé pololetí, aby jich nemělo jejich dítko moc. Na některých školách pak před usazováním na židličky musí zvednout položený letáček nabízející výuku angličtiny a jiných propagačních brožur. Na jiných školách se zase na této první schůzce před rodiči předvádí zástup uchazečů o jejich přízeň a vyslechnou si tak nabídku kroužků tenisu, fotbalu, výtvarné nebo hudební výchovy, šachů, dramatického kroužku atd. Mno, a když máte štěstí (protože z vašeho skautského kroužku na rozdíl od těch jiných zpravidla škola žádné příjmy nemá), tak se vám podaří se tam také vloudit a získat i tu půlminutu na to, abyste přesvědčili rodiče, že skauting může být více nežli kroužek. Nebo aspoň, že je to ten nejlepší kroužek pro jejich dítě. Jak však na to?

Kromě toho, že to na první pohled stojí méně peněz (ale ve skutečnosti je mnohem dražší) můžete zkusit rodičům vysvětlit, co se dělá na typické skautské schůzce. Ale uvidí rodiče ten rozdíl, když povídáte něco o tvoření zvířátek z kaštanů, což zní spíše jako nějaká výtvarná činnosti? Anebo povídáte o nějakých běhacích hrách na hřišti, což zase připomíná nějaké cvičení alá kroužek atletiky. Dobrá volba je opřít se o heslo „ parta a příležitost, které je dobře popsáno jako klíčové téma propagace Junáka na Skautské křižovatce. Popis „party a příležitosti“ není ovšem jednoduchý a bývá často velmi abstraktní anebo naopak moc konkrétní – vyprávění osobních příhod „…zažijete hodně srandy, třeba když Jožovi v noci ve stanu spadla postel, hlídka přišla zkontrolovat ten rámus, no a on Joža pořád spal!“. Může se pak stát, že si rodiče pod tím nepředstaví zrovna něco atraktivního.

Mne se osvědčilo poměrně jednouché vyjádření, které je doufám i rodičům dostatečně srozumitelné.* Říkám, že jak na skautské schůzce, tak i na kroužku výtvarné výchovy mohou děti hodinu pracovat s hlínou. V případě kroužku výtvarky je výstupem vázička, kterou si dítě přinese domů. No a výstup ze skautské schůzky, je to co si odneslo dítě z toho, že si vyrobilo vázičku. Skautský program je totiž zaměřený na všestranný rozvoj dětí a mladých lidí, aby získali co nejvíce do života.*

Skautské časopisy - stojí za to?

Blíží se uzávěrka termínu registrace a ukáže se tedy rozhodnutí každého, zda se přihlásil k odběru časopisů či nikoliv. V loňském roce si jej zvolilo 87% všech členů a tím provedlo defakto resuscitaci umírajících časopisů. Kolik to stojí? Stojí za to? Jak si myslíte, že to bude vypadat letos? A co nás čeká dál?

Možná by pro začátek bylo dobré si připomenout některá základní finanční čísla, co říkáte? Podle starého modelu se tisklo ročně cca 52.000 ks časopisů a stálo to 3.17 milionu Kč. Takže průměrná cena na vydaný a zaslaný kus vycházela lehce přes 60 Kč. Což je docela dost a proto se našlo hodně kritiků a též úvah o účelnosti vynakládaných financí. V roce 2010 se však s přechodem na spolkovější pojetí časopisů vydalo díky většímu zájmu celkem cca 228.000 ks s celkovými náklady 5.07 milionu Kč. Cena tedy poklesla cca 22 Kč/ks! Jak je to možné? Důležitým aspektem je rozpočítání fixních nákladu za redakci, snížení jednotkových nákladů díky hromadnějšímu tisk a výhodnějšímu režimu distribuce (rozsáhlejší čísla jsou posílána méně často).

Ještě pozitivnější zpráva (co do financí) je, že se podařilo přibližně 10% nákladů pokrýt z příjmů za inzerci, takže odvod z registrace za každého stoupl o proti předchozímu modelu o pouhých 13 Kč (z 53 na 66 Kč). Ti co časopis odebírají pak přispívají ještě na variabilní náklady tisku a distribuce 40 Kč. Celkově je to výrazně méně než-li předchozí ročníky na které si odběratelé ještě dopláceli v řádu mnoha stokorun. Čili výrazná změna k lepšímu.

Než-li finanční stránka, je ovšem zajímavější se podívat, jak si vedou časopisy, co do obsahu. Důležitou novinkou je opětovné zavedení velmi povedeného časopisu pro mladší členy (dříve přicházeli zkrátka a vlastně jen přispívali na časopisy pro ostatní). Celkově však všechny časopisy prošli poměrně výraznou reformou – od definování cílů, přes výběr redaktorů a jejich metodického vedení po zjišťování zpětné vazby od samotných čtenářů. Myslím, že je to na výsledku vidět. Velmi se mi osobně například líbí nové pojetí Skautingu – metodické přílohy. Každý oddíl, středisko má nárok na nějaký počet zdarma a ostatní si jej mohou doplatit za 10 Kč na číslo. A to mi přijde hodně málo na to, kolik zajímavých a inspirativních námětů je v něm k nalezení. Každému doporučuji si jej dokoupit (ve středisku hradíme ze společného všem zájemcům). Hezké jsou ovšem i všechny další, snad jen Skautský svět byl trochu slabší. A proto tam na konci roku došlo k výběrovému řízení na nového šéfredaktora a jsem zvědav, jak se to projeví na kvalitě časopisu. Ani u ostatních časopisů se ovšem nespí. Jelikož jsem v odpovědné skupině NJ, tak mohu čtenáře ujistit, že jsme v nich na podzim hledali mouchy a prověřovali, jak si časopisy proti stojí v plnění svých cílů a co na nich ještě vylepšit. Našlo se toho docela dost.

A jaký bude letos o časopisy zájem? Hodně lidí si loni možná při objednávání časopisů řeklo, že jim dají šanci a moc tak nad jejich kvalitou nebádalo. Takže pravý test právě probíhá neboť věřím, že letošní rozhodování bylo/je daleko uváženější. Jsem tedy moc zvědav na letošní čísla o – zda odběrovosti stoupne či klesne a jak se změní struktura čtenářů. Není například bez zajímavosti, že více než-li polovina středisek měla 100% odběrovost časopisů u věkové kategorie mladších členů. A jen cca 10 středisek odmítla časopisy úplně.

Co nás čeká za novinky? Momentálně probíhá diskuze o integraci Kmenových novin – magazínu pro kmeny oldskautů jež byl tištěn v 1 ks pro každý kmen a osobně předáván. V přípravě je i speciální číslo časopisu pro rodiče dětských členů, který by měl být uhrazen pouze z reklamy (té adekvátní – i toto se hlídá a mimochodem, víte že si na tom můžete sami přivydělat? Stačí jen sehnat inzerenta!). Osobně bych si též přál, aby byly časopisy o něco tlustější, ale zatím chybí trochu peněz.

A co říci závěrem? Věřím, že časopisy jsou dnes vydávány výrazně efektivněji a že jejich obsah za ty peníze rozhodně stojí. A že pokud si dáme tu práci a projevíme svůj názor, tak zůstanou kvalitní i nadále. Mno a pokud Vám (jejich čtenářům) budou připadat užitečné, tak tady budou i nadále. Vše máme ve svých rukou. Tak co, zvolili jste správně?

Vystupování v TV v kroji?

Na skautské Křižovatce se čas od času objeví upoutávka na nějaký skautský výstup v médiích – rozhlase, televizi, aj. Pod zprávou téměř vždy někdo napíše zklamaně, že náš tiskový mluvčí zas nevystupoval v TV ve skautském kroji a následně se rozběhne živá diskuze na toto téma. Je však kritika oprávněná?

Na úvod bych předestřel, že mám současný skautský kroj docela rád. Líbí se mi mnohem více než-li ten starší, pískový. Stačí si jen vybavit nandavání batohu na záda, kdy bylo nutné posunout šikovně popruhy tak, aby se nepříjemné knoflíčky na nárameníkách dostaly do míst, kde netlačily. I barva je lepší a ještě teď si pamatuji, jak se mi moje přítelkyně (dnes žena) nejméně 5 minut smála, až se za břicho popadala, když mne poprvé viděla v kompletním skautském kroji – tj. včetně dnes již nepopulárních zelených podkolenek a klobouku. Ve 20ti letech jsem vypadal prý tak na 12. Takže dnešní podoba kroje byl rozhodně výrazný krok kupředu! Díky za něj.

Tak, teď to vypadá, že jsem na straně kritiků rozhodnutí ústředí, že do televize se v kroji nechodí (ano, to není Křečkovo rozhodnutí). Vlastně bych jej také rád viděl v kroji, dívalo by se mi na pořad lépe, ale na druhou stranu si také uvědomuji, že skauti tvoří pouze 0,5% populace. A televize vysílá i pro těch zbývajících 99.5%, kteří tvoří drtivou většinu diváků.

Takže se ptám, všech… Napadlo vás někdy si položit otázku, zda by Křečka (jako tiskového mluvčího Junáka) do těch TV pořadů zvali, pokud by tam chodil v kroji?

Nejsem mediální expert, ale mám takový pocit, že kdyby si ten kroj párkrát vzal, tak by pak nebylo třeba vést diskuzi u podobných příspěvků. Žádné by totiž nebyly, protože by Křeček v TV tolik nevystupoval. I tu veřejnoprávní, natož ty komerční, totiž zajímá sledovanost jež se odvíjí od atraktivity programu a mladý usměvavý kluk v tričku se skautským logem a s barevným šátkem se do ranních pořadů hodí vizuálně lépe než-li suchar v kroji. Žijeme ve společnosti, kde se uniformita moc nenosí, každý chce v něčem vynikat, oblečený po svém či nejvýše se cítit jako hvězda, protože má na sobě něco, co nosí někdo slavný. Skautský kroj však se všemi svými ozdůbkami přeci jenom představuje jakou si slavnostní uniformou a do „freestyle“ pojetí ranních pořadů nezapadá.

Co naplat. Tak ač sám mám ke kroji pozitivní vztah nejen proto, co pro mne představuje, tak je třeba podívat se na to racionálně, očima druhých a smířit se s tím, že ani jeho současná podoba se pro vystupování v médiích příliš nehodí. Ale třeba se s tím dá něco udělat, ;-)

Jaká je role skautského kroje v roce 2011?

K zamyšlení na toto téma mne přivedla reportáž o Betlémském světle v časopise Skautský svět již před dvěma lety. Zaujal mě názor, že větší důraz na tradiční skautskou výchovu spočívá mimo jiné v tom mít bezvadný kroj včetně klobouku. Je toto jeden z příznaků naplňovaných cílů skautské výchovy? Jaká je role skautského kroje v roce 2011?

(Pozn.: Tento příspěvěk jsem napsal do svého blogu již v roce 2009 a je pořád aktuální.)

Z řádků reportáže ve Skautském světě jsem cítil určitý obdiv k oddílu, který se zaměřil na přísné dodržování krojového předpisu. Článek byl obohacen o fotku jeho členů sedících ve vlaku s tradičními skautskými klobouky na hlavě. Jako by v kupé foukalo či nebylo kam klobouky odložit. Věřím, že pod pojmem tradiční skautské výchovy si asi každý představí více nežli zevnějšek, ale pojďme se zabývat jen tím, co je vidět na první pohled.

Jednoznačně lze kroji připsat roli určité „tradice“. Podívejme se nejprve o několik desetiletí zpět do počátků skautské historie, jaké má tato tradice kořeny. Moje původní představy nedávno vzaly za své, když jsem náhodou do ruky dostal příručku „První kroky ve skautingu“. Je z roku 1920 a vydána byla jako součást Sbírky příruček Československých Baden-Povellových skautů. Je to takový Nováček a Stezka pro skauty v jednom. O kroji se tam píše hned na druhé stránce.

Doslova cituji: Mnoho hochů obává se vstoupiti do skautského oddílu jen proto, že se jim zdá opatření skautského stejnokroje příliš velkým vydáním a přepychem. Avšak skautskou košili, kalhoty a pás můžete nosit kdykoliv jako civilní úbor a nejsou tedy nijakým luxusem.“

Byla to doba, kterou popisuje knížka Malý Bobeš. Doba, kdy děti na vesnici nenosily přes léto svoje boty, aby si je neprochodily a šetřily na zimu. A čistá košile, to jaksi patřilo k známce lepšího člověka. A proto skautský stejnokroj plnil tuto funkci – aby na výpravě skupina skautů nevypadala jako banda trhanů.

Dále se v příručce uvádí: „Samozřejmě, že není hochům, kteří kroj nemají, vstup do oddílů zabraňován, ale hoši cítí – ač neprávem, – že nejsou celými skauty, dokud nejsou jako skauti oblečeni. To je názor zcela mylný. Skautem nutno býti duší a ne snad pouze krojem neb v kroji. Lepší je skaut, který je pravým skautem v civilu, nežli sto chlapců ve skautských krojích – ale bez skautského ducha.“

Je tedy zřejmé, že již na začátku skautského hnutí kladli důraz na jeho obsah a nikoliv vizáž. Respektive odsuzují vizáž bez obsahu. Ba co víc. Věci jsou vnímány jako pragmatické pomůcky: „…,že tlumok jest dnes věcí denní potřeby a vydání za tyč, šátek a klobouk – věci, sloužící vesměs praktické potřebě a nikoliv parádě, jak by se snad myslelo-“.

Tak možná se můžeme začít ptát, proč kromě klobouků dnes také nenosit skautské hole? Málo kdo již dnes jezdí s celtou a ještě méně se jich tahá s holí. A stejně tak jako ve Spálené ulice čís.23 již nenajdeme obchod s „Klobouky pro skauty děštivzdorné“ (viz reklama v příručce), tak i další tradiční výbava ztratila v dnešní éře GORE-TEXu na významu. Možná může sloužit kroj pro parádu, ale je jasné, že původní význam, v době značkových módních a outdoorových prodejen, ztratil na hodnotě. Tedy aspoň jsem nezaznamenal, že by se skautský kroj (byť v mutované podobě)objevil v nabídce například Calvin Klein.

Jakou roli tedy dát kroji v roce 2011? Co třeba tu tradiční „věc sloužící praktické potřebě“? Proč neinovovat kroj s použitím moderních tkanin? Může tak být nejen voděodolný, ale zároveň i vnitřně vzdušný, atd. Možná, že by se o něco prodražil, ale na druhou stranu by získal vlastnosti, které by jej předurčovaly k běžnému nošení. Nenosil by se tak jen pro skautskou parádu jako jsou nástupy, slib a závody. Pak by možná málokdo litoval investice do něj. A co si myslíte vy? Hlasovali byste pro usnesení přijaté na sněmu kraje A.B.Svojsíka vyzývající VSJ, aby zaúkolovalo NJ definicí způsobu používání skautského kroje?

A na závěr bych měl ještě jeden postřeh z příručky z roku 1920: „Pravého skauta musí každý poznati dle jeho chování, bez širokého klobouku a barevného šátku.“

Možnost volby

Na krajském sněmu A.B.Svojsíka jeden z delegátů prohlásil, že bychom měli zjednodušit své předpisy, leccos je v Junáku moc složité a jako příklad by se mohl uvést právě probíhající krajský sněm, protože už běží 4h a nejsme u konce (čekalo se zrovna na výsledky voleb a probírala se různá usnesení). Je to správný pohled? Má pořádání ještě rozsáhlejší akce jako je Valný sněmu Junáka svůj význam?

Chvíli jsem o tom přemýšlel. Vezměme si již jen ten krajský sněm. Na dvě stovky delegátů mu věnovalo celý večer. Bylo třeba zaplatit pronájem sálu. Sice se projednala celá řada usnesení, ale schválilo se jich jen pár a rozhodující slovo bude stejně na VSJ. A co více… volby v podstatě nedávaly moc na výběr, protože počet kandidátů přesně odpovídal počtu volených osob. Jedinou výjimkou byla volba delegátů na VSJ, kde byl mírný převis a bylo to trochu napínavé. Schválilo se něco zásadního? Nikoliv, naopak se párkrát podařilo lehce zaplést v tom, co se má vlastně teď dít dál. Takže to vypadá, že kritický hlas měl pravdu.

A co VSJ? Opomeňme, že Stanovy mu předurčují některé aktivity (lze upravit). Sejde se tam třikrát více osob, věnují mu celý víkend, náklady šplhají do milionů a bude to chtít pevné vedení, aby se všichni orientovali v tom, co se právě děje. Kandidátů bude nejspíše jako šafránu a ti znalí na ústředí přemýšlí, zda se podaří obsadit všechny volené funkce. Tak proč se s tím tak moříme? Nestačí nám profesionální vedení VRJ? Můj názor je, že nikoliv.

Jednak jsou VSJ předložena k rozhodnutí některá docela zásadní témata. A pro legitimitu rozhodnutí (variant je vždy více) je třeba vzít v potaz opravdu široké spektrum zastoupených názorů, jež VSJ zprostředkuje. Ať by bylo ústředí sebelepší, toto zastoupit nedokáže. Takže předem děkuji všem, kteří se rozhodli stát se delegátem a na sněm dorazí.

Co je ale ještě důležitější a bylo by dobré mít na paměti, že připravená témata nejsou ta jediná, která na sněmu mohou zaznít. Junák není žádná hegemonie a je možné do jeho programu zařadit projednávání i jakéhokoliv dalšího tématu, které si získalo aspoň nějakou podporu na sněmech nižších organizačních jednotek. Každý jednotlivec tedy má možnost propašovat na sněm svůj hlas. Minule třeba usnesení o zavedení dámské krojové košile doputovalo od našeho střediskového sněmu přes okresní a krajský sněm až na VSJ, kde bylo i přijato. Vivat, jde to.

Kromě projednání samotných témat ovšem má sněm velmi důležitou roli, která spočívá ve volbě nejvyššího vedení organizace. Právě možnost dát či nedat hlas kandidátům představuje základní zpětnou vazbu každému jednotlivci a je základem demokracie. A je jedno, zda se jedná o někoho, u koho lze hodnotit jeho činnost v minulosti (pokud kandiduje opakovaně) či na příslib budoucí činnosti od nového kandidáta. A právě tento mechanizmus je ten důležitý, ve světě osvědčený nástroj pro sebe-organizaci společnosti a spolku našeho rozměru. Jedná se o základní mechanizmus, jak řešit případné vnitřní rozpory smírnou cestou a to ať na úrovni střediska či výše.

Jako člen NJ často vnímám určitou nevoli mezi řadou dalších členů ústředí, že se moc motám do „operativních věcí“. NJ by se podle nich mělo starat o schvalování řádů (které jim nejlépe VRJ připraví), a ne například zasahovat do ročního plánu činnosti VRJ, určovat jeho podobu či snad výkon VRJ hodnotit. Rozumím, že z jejich pohledu je to nepraktické a zbytečné obhajovat své plány, protože jsou denně ve svých tématech, mají na to více času a vědí o nich více, atd. Na druhou stranu nemají ten mandát od „lidu“ zastupovat jejich názory, protože nenesou svou kůži na trh voleb. Maximálně riskují pár rozhořčených příspěvků na Křižovatce, ale i tomu bude brzy konec, protože bude integrována s účty na SkautIS a přispívat budou moci pouze registrovaní. A když udělají to na čem se domluvili se starostou, tak jim žádný postih vlastně nehrozí, ať by udělali cokoliv. Wabi, náš náčelník, to hezky popsal v aktuálním únorovém čísle časopisu Skautský svět: „… ale neznamená to, že by se NJ mělo zrušit. Ve chvíli, kdy zmizí lidé, kteří jsou voleni a kteří nejsou placeni a nemohou z toho nijak profitovat, hrozí nebezpečí, že se nám sem začnou hrnout lidé, kteří nic neumějí a jen si hledají teplé místečko.“

Mno. Přiznám se, že mám z práce VRJ dobrý dojem. Ale za ty tři roky mezi sněmy se toho může stát tolik a Junákem proteče tolik peněz, že víkendový VSJ za to stojí. A nejde jen o peníze. No a kdyby bylo něco v nepořádku, tak si kdokoliv může říci.. nu což, je to zlé, musím se zapojit a pomůžu to tam srovnat. Pak * stačí jen vyplnit papír* či jako já vyplnit pár kolonek ve SkautIS (opravdu nevím, jak si někdo myslí, že do těch mrňavých políček se dá napsat nějaký program) a kandidovat. A pak je již jen na ostatních, zda tu nabídku přijmou a dají hlas či nikoliv. Ano, VSJ je drahá záležitost, ale vyplatí se.

Ano či ne? Jaké je rozhodování?

Občas mne při sledování publicistních pořadů televize, kde vyjadřují obyčejní lidé názory na politiky, napadá, jak si asi stojí členové Náčelnictva Junáka? Jak často si asi všichni říkají „Co to tam na tom ústředí zase vymysleli?“. Tak to víte vy. Ale jak se na „tu svoji vládu“ může dívat člen NJ?

Mám tu čest být právě v tuto chvíli na té druhé straně barikády (text byl napsán již v březnu 2009), a tak tedy mohu zprostředkovat jaké to je být tím, kdo má možnost rozhodovat. Sice se jedná o kolektivní zodpovědnost, výrazně jiná než-li je u členů státní exekutivy, ale nicméně je Náčelnictvo Junáka nejvyšší rozhodovací orgán mezi sněmy.

Určitě nemám pocit, že si můžu dělat co chci, jak by se mohlo každému na první pohled zdát. Ono totiž každé hlasování dost „bolí“. Stojí hodně přemýšlení a to nejen díky nápisu na kartičce „potvrzení o výkonu funkce“, kde stojí „Činovník zodpovídá za škodu, která by organizací vznikla zaviněným porušením povinností spojených s výkonem uvedené funkce.“. Přál bych každému zažít ten pocit zodpovědnosti, že právě jedno hlasování může znamenat, že získáme významnou konkureční výhodu proti jiným dětským organizacím (víte, že nové skautské stezky jsou mezi pionýry daleko diskutovanější než-li mezi skauty?) či to může rozeštvat hodně členů hnutí. Zvednout ruku pro to či raději ji nechat dole? Stojí za to zachovat skautské časopisy, ale více do nich investovat nebo raději jejich vydávání zastavit či snad nechat celou situaci „vyhnít“ a nic neřešit? To snad raději nikoliv, jinak bychom se mohli dočkat nepříjemných překvapení jako v případě prodejny JUN, která byla „zachráněna“ na poslední chvíli. Každé hlasování představuje přeci jenom nějaké to zamyšlení a to zejména v situaci, kdy mu stav hnutí leží na mysli.

Věřím, že dnešní doba je o něco méně náročná na „Sofiiny volby“, ale možná právě nemožnost se vyhranit naší organizace vůči vnějšímu prostředí trochu ubírá naší schopnosti rozeznat, že nám jde o společnou věc – lepší svět. Proto i sebemenší rozdílnost v názorech či pohledu na věc vyvolává velké emoce. Taková „drobnost“ jako je 5 obrázků elfa ve stezce pak ad absurdum vede k tomu, že někteří balí kufry a odchází pryč z hnutí. Bohužel.

Jak to funguje se velmi výrazně projevilo v situaci, kdy po velmi vypjaté schůzi Pražské Rady Junáka (rozebírali se podmínky krajských grantů), kde jsem byl jako host s jedním příspěvkem, došlo k neplánované „teambuildingové“ aktivitě a to chycení zloděje, který právě vykrádal moje auto. V ten moment byla tak zřetelně vidět hranice mezi námi skauty a zlodějem, že veškeré rozbroje ze schůze zmizely jako mávnutím kouzelným proutkem. Najedou byli všichni přítomní skauti zase jeden tým, plný humoru a porozumění.

Přál bych si, aby u všech ta chuť o trochu změnit svět byla daleko silnější než-li postoj zda toho je třeba dosáhnout s časopisy pro všechny či nikoliv. Hned bych se mohl rozhodovat snadněji. Možná proto také Náčelnictvo Junáka jako jednu z priorit navrhlo sněmu tak málo srozumitelné sousloví „pocit sounáležitosti“, ale to je omyl. Nám chybí něco jiného – buď třídní nepřítel či hrdost na společný výsledek. Raději bych volil radost ze společného úspěchu.

Jak se pozná že Junák dospívá?

Od obnovení fungování Junáka uplynulo více než-li dvacet let. Hodně se toho za tu dobu změnilo ve společnosti i uvnitř naší organizace. Jak se však dá poznat, že Junák dospívá? Nabízím jednu z možných odpovědí na tuto otázku.

Vlastně je to hodně jednoduché. Připravil jsem malou hádanku. Určitě na to přijdete dříve, než-li dojdou nápovědy.

První nápověda se skrývá mezi usneseními k VSJ – konkrétně k tématu týkající se organizačního uspořádání. Je jich jen pár, tak se na ně schválně podívejte. Už víte? No dobře, tak pro váhající tu mámdruhou nápovědou a to, že se mi loni v červnu narodila dcerka Klára. Pořád nevíte? Mno tak poslední nápovědou budiž to, že na posledním společném víkendu centra vzdělání Pravula (jehož jsem členem) byl poměr dětí k dospělým 1:2.

Už to raději prozradím a to krásnými slovy Rona, který nás hostil na základně v Hostinném a když nás viděl, tak prohlásil: „Už je tu zase Family skauting – nejlepší důkaz, že Junák je opravdu nezničitelný!“. Tak již víte, co jsem měl na mysli. Ano, dospěli jsme – jako organizace i jako její členové. A máme děti. A proto dovolte, abych se podělil o článek, který jsem minulý týden na téma rodinného skautingu napsal pro náš střediskový časopis LUK :

Někdy tak před dvěma lety jsem měl možnost si na okresní radě Junáka prohlédnout kroniku oddílu ze sousedního střediska. Zaujalo mne, že obsahovala hodně fotek malých dětí a jejich rodičů při zajímavých činnostech. A jak jsem záhy zjistil, jednalo se táborové akce skautského klubu rodinného skautingu. Co to vlastně je?

Ne nadarmo se říká, že skauting má celoživotní perspektivu. Proto se někteří vedoucí cítí dotčení, když se mluví o skautingu jako o kroužku. Nevystihuje to totiž plně jeho obsah a leckdy ani význam pro život. A právě ta fajn skupina lidí, se kterými se může každý ve skautské organizaci setkat, vede ke vzniku rodinného skautingu.

Když totiž vedoucí oddílu dospěje do věku, kdy si založí vlastní rodinu, tak se najedou díky péči o potomka dostane mimo okruh lidí se kterými byl zvyklý se velmi často potkávat (jezdíval na víkendové akce, letní tábory, každotýdenní schůzky či různé porady). Jak to řešit?

Zejména matky skautky klidně své malé děti vezmou s sebou na nějakou tu akce. Vypadá to, že je vyřešeno, ale ono to funguje jen u toho prvního. Dvě děti jsou přeci jenom trochu moc a vše se stává složitějším. To starší dítě se navíc začne rychle vzdalovat od mámy a je třeba jej hlídat. To mladší zas vyžaduje soustavnou pozornost a péči. Zapojení se pak do běžné skautské akce se stává obtížně realizovatelné.

A v tu chvíli se myšlenky rozeběhnou směrem k ostatním „dětmi postiženým“ skautům. Co kdybychom vyrazili na výlet či v létě na takový tábor s nimi?Třebas na nějakou základu. Rodiče a děti společně! Program by se přizpůsobil aspektům péče o nejmenší, kdy nevadí, že se něco opozdí, odloží a tak vůbec. Děti budou mít kamarády odpovídajícího věku. Chce to hodně času na jídlo a mít k dispozici přebalovací pult, atd. Když se to navíc dobře rozdělí, tak by se někdo mohl postarat o děti dopoledne, jiný odpoledne a ostatní mezitím třeba uvařit pro všechny. A je vyhráno. Mohu skautovat a být se svou rodinnou. Vlastně tak trochu získat daleko širší rodinu – všechny děti v rámci skupiny.

Zní to idylicky, ale tak jednoduché to není. Viz tento článek Václava Břicháčka.Určitě to ale stojí za to vyzkoušet. Dětí vedoucích na středisku přibývá a třebas by se přidali i někteří rodiče, co mají dítě v některém z oddílů a k tomu ještě mladšího sourozence. No uvidíme. Zájemci, hlaste se mi. Nová věc to není. První česká příručka na toto téma vyšla již v roce 1920. :-)

Další logo do sbírky?

Za nedlouho to bude sto let, co se rozšířil skauting i do naší země. To je už hodně dlouhá doba. Budeme oslavovat. A vybíráme si proto nové logo jež má „především vyjadřovat, že je tu český skauting už 100 let, ale zároveň také to, že se skauting nejen ohlíží za svou stoletou minulostí, ale také s chutí vykračuje do příštího století“. Že by další znak-logo do sbírky?

Před týdnem jste si na Křižovatce mohli přečíst článek , který se věnuje přípravě oslav 100 let skautingu. A jde na to rovnou od loga. Má být jednoduché, čisté a ostré, bez rozmazaných linií, snadno rozpoznatelné i v černobílém tisku, dobře zapamatovatelné, snadno převoditelné, atd. Přál bych si, aby bylo každé skautské logo/znak takové. Máme jich totiž opravdu hodně. Jako to? Každý si totiž vytváří své – od krajů, středisek, oddílů, družin, některých okresů až po vzdělávací či jiné akce. Stačí se podívat na rukáv či si prohlédnout skautské webovské stránky.

Dalo by se říci, že máme trochu „přelogováno“ – některá jsou povedená, jiná méně, ale vlastně to nikoho moc netrápí a upravují se jak kdo chce. Co tedy s logem x znakem Junáka? Nápad zavést logo byl asi dobrý záměr, ale realizace je nedotažená. Například píši-li dopis úřadům, tak mám použít logo, ale razítko pak má obsahovat znak. :-( Problém „loga a znaku“ se týká nás všech a je tedy po krojích téma hodné VSJ. Názory na to jak dál jsou různé. Zajímavým způsobem ten svůj pohled vyjádřila v blogu Karamela. Milovníci čokolády si po přečtení mlasknou a mají jasno.

Je to však tak jednoduché? Znak Junáka je totiž takové naše dědictví. Někdy v minulosti vzniklo a dostali jsme jej do vínku. Řada členů má ke znaku silný vztah a o logu nechce ani slyšet. Tak co dál? Možná bychom se mohli poučit od odborníků. Zajímavý článek přibližující téma nám laikům jsem četl nedávno v Hospodářských novinách. Vysvětluje se v něm k čemu logo slouží – upozornit na sebe, evokovat nějaké představí na které odkazují. Jaké jsou základní podoby loga, proč se časem vyvíjí a jakou podobu mají ty nadčasová loga. Celkem poučné.

A jak a kdy vznikl ten náš znak? Znak se psí hlavou je dílem malíře mikoláše Alše a vznikl koncem minulého století jako ilustrace k románu Aloise Jiráska Psohlavci. V prvních létech skautingu u nás se ještě lilie, ale neužívala. Prvním odznakem Junáka byl trojúhelník a v něm postava atleta – Svojsík chtěl původně uplatnit skauting uvnitř Sokola. Až ve dnech 27. a 28. září 1913 byl v Praze na Trojském ostrově uspořádán skautský ukázkový tábor a pro velký úspěch opakován ještě příští sobotu a neděli. Bránu do tohoto tábora zdobil Alšův chodský znak – bílý štít s černou psí hlavou – což bylo pravděpodobně jeho prvé užití českými skauty. Oficiálním znakem českého skautského hnutí však v té době ještě psí hlava nebyla. Štítek se psí hlavou je však velmi populární, že se k němu hlásí i většina ostatních složek českých skautů – je vyšíván na vlajkách, kreslen do kronik, objevuje se v záhlaví časopisu Junák, na prvních přezskách skautských opasků. Po roce 1918 přichází konečně na scénu lilie. Znak se psí hlavou je umístěn na její střed a tak vzniká definitvní odznak Junáka. Zpočátku reprezentuje celé skautské hnutí Československa, později zůstává jen pro skauty v českých zemích.

Vytvoření první podoby znaku tedy trvalo několik let! Možná nebylo připraveno tak vědeckým způsobem, jako se dělá dnes, ale určitě na sebe tenkrát dokázalo upozornit a evokovat správné představy. Těžko ovšem říci, zda má své vlastnosti i dnes. Nicméně je to dědictví, které jsme dostali. Otázka ovšem je, co odkážeme my našim následovníkům? Co třeba využít symboliky uzavření 100 let historie skautingu a na místo toho, abychom hledali logo pouze pro rok oslav, jsme využili příležitosti a představili nové logo/znak Junáka?

Na závěr bych citoval odstavec z výše zmíněného článku vyšlého v Hospodářských novinách: Evoluční či revoluční redesign loga obvykle souvisí se změnami, které v organizaci probíhají: ať jde o posun v kompetencích firmy, o snahu o zvýšení vnímané kvality výrobků či služeb, o skokové změny v konkurenčním poli nebo o strategii pronikání do nových trhů či oslovování nových typů zákazníků.

Nemáte také pocit, že tato věta platí i pro nás?

Skauting a moderní nástroje? Jasně! :-)

Jedno z témat zařazené do předsměnové diskuze bylo Vhodná či nevhodná modernizace Junáka. Moc se neujalo a byly k tomu přijaty pouze dvě usnesení – jedno říká toto neřešte, druhé podporuje zavádění nových technologií do programu. Zajímavé je, že jej přijal sněm kmene dospělých! :-) A když se teď dívám na materiál NJ představující detailní návrh programu VSJ, tak se téma Modernizace vynechalo. Proč se o tom bavit, když trend nikdo nerozporuje… děláme ale v tomto směru dost? Obávám se že nikoliv, a tak předkládám aspoň jedno zamyšlení na toto téma.

Na posledním víkendu loňského ročníku čekatelského kurzu Scout-Tex jsme měli obhajobu absolventských projektů. Je až s podivem, kolik se ještě najde účastníků, kteří mají utkvělou představu, že je třeba u dětí rozvíjet práci s mapou a buzolou, aby se neztratili. To se nám hodí jako morseovka každý den, že? A nebo ze zvyku jen pořád používáme nástroje ze počátku 20. století?

Měli jsme s nimi na toto téma krátkou diskuzi. Vypadalo to, že si ve většině případů ani neuvědomují, že je něco špatně. Jejich vedoucí je toto také učili, a tak předávají dále. No jo, ale doba se vyvíjí překotným tempem. Zkuste se podívat na následující video na YouTube, které tento jev popisuje:

http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=cL9Wu2kWwSY

(Pozn: Mimochodem jsme jej účastníkům pouštěni v rámci jednoho programu zaměřeného na vývoj skautingu v čase.)

A co myslím tím, že je něco špatně? Tak si vezměte následující příklad. No kolik lidí dnes nosí v kapse buzolu nebo kompas? Asi nikdo. Ale určitě máme téměř všichni v kapse mobilní telefon. A většina těch moderních umí opravdu hodně. Včetně navigace – zejména, když ji Nokia nabídla do svých telefonů zcela zdarma a to na vždy. Více na http://maps.no­kia.com/…pps/o­vi-maps. K čemu tedy kompas, když stačí zapnout mobil a vím přesně, kde jsem.

A na co dál se mobil může hodit? Tak třeba před lety jsem jej použil jako netradiční hlasovací zařízení. Kdo znal odpověď (hráli jsme na několik skupin), tak vytočil mé číslo a první, kdo se dovolal tak odpovídal. Bylo s tím hodně zábavy a napětí.. když všichni vytáčeli a čekali, zda to začne zvonit. Dále lze třeba GPS modul využít k tomu, aby se uspořádali závody v maximální rychlosti běhu. Vezmete si do ruky telefon a běžíte někam a sledujete, jakou máte maximální rychlost. Kluky z oddílu to velmi bavilo.. a hlavně zjistili, kolik opravdu běží. Již léta využívám přisvětlující diodu od foťáku jako improvizovanou baterku. Svítí docela dostatečně, baterku moc nespotřebovává a hlavně je vždy po ruce. Na Silvestra jsme vyráželi s rovery na Šumavě na procházku. V jednom místě jsme se rozhodli pro zkratku lesem… a řídili se podle satelitních snímků na Google maps. Sledovali jsme lesní pěšinky a mířili k cíli, až nás pár set metrů před ním zastavil 3 metry široký potůček, který nebyl na snímcích vidět. Takže jsme si užili legraci stavby mostu z klád. No a co teprve letošní obvodní setkání… úkol zněl jasně. Bylo třeba v pátek kolem půlnoci postavit stožár na ranní nástup. Díru jsme vyvrtali hravě, ale jak v noci zajistit, aby byl stožár rovně? Naštěstí jsme měli dva mobily vybaveny i gravitačním čidlem, takže v sobě mají funkci vodováhy. Určitě jste také nechali někoho poslat Vám MMSku (fotku) jako důkaz úspěchu v nějaké aktivitě či třeba natočit přes mobil krátký film. Telefon také simuluje hod kostkou, což se hodí třeba ve vlaku. Atd. A co byl impuls, který mne motivoval napsat tento článek? Ve svém mobilu jsem objevil program, kam napíšete text, zvolíte rychlost a on jej zabliká v morseově abecedě!

Napadá vás nějaké další využití? Ne? Tak si přečtěte elektronickou verzi článku v metodické příloze Skauting. Jedná se o hru s názvem Modrá smrt. Ten je odvozen od využití BlueTooth (komunikačního rozhraní běžné v každém mobilu). Přes něj totiž mohou hráči zneškodnit své protivníky. Zajímavým aspektem je též využití QR kódu (3D čarových kódů – viz obrázek), které v sobě mají ukrytou tajnou zprávu. Ta je rozluštitelná tak, že se QR kód vyfotí a převede na text programem v mobilu. Více podrobností naleznete na http://krizovat­ka.skaut.cz/…-modra-smrt/.

A o Geocachingu asi již slyšel každý? Ještě ne? Tak se podívejte na http://www.ge­ocaching.cz/new­s.php. A co teprve jej pojmout po skautsku – jako třeba v Liberci s projektem Envikešky. A víte co vám radí Horská služba o GPS? Že ne? Tak se podívejte zde.

Tak pořád si ještě myslíte, že je morseovka a práce s mapou něco, čím se budou chlubit vaši členové oddílu ve škole? A nebo se raději pochlubí, jak skvěle dokáží ovládat svůj mobil.

Je skutečně Skauting pro život?

Již pár let tu máme něco, čemu říkáme Nový program. Je to projekt, který již není zas tak nový a postupně aktualizoval výchovné prostředky tak, aby „odpovídaly současné době a zájmům dnešních dětí a mladých lidí“. Posunuli jsme se tedy na cestě k naplnění hesla Skauting pro život? Například samotné stezky jsou dobré, ale jak to že tolik oddílů má problémy s jejich používáním? Dokonce jsou v rámci předsněmovní diskuze přijímána usnesení nabádající k určitému programovému návratu. Jak to?

Téma se v mé mysli objevilo díky tomu, že předsněmovní diskuze poskytuje určitou zpětnou vazbu od našeho skautského lidu k předloženým tématům, takže je určitě dobré se podívat na usnesení přijatá na sněmech různých úrovní. Mimochodem delegáti VSJ již dostali poměrně obsáhlý materiál, který je seskupuje, vyhodnocuje a doporučuje, které z nich projednat na VSJ. Přeji příjemné počtení.

Jedním z uneseních 
diskutovaných na sněmu A.B.Svojsíka byl i podnět schválený na ORJ Praha 2. Usnesení je samo o sobě je příliš dlouhé a složité, než-li by mohlo být snadno schváleno v čase mu vymezeném na krajském sněmu, ale obsahuje zajímavý a důležitý podnět.

Stručně řečeno usnesení chce… Praktický skautský program, při kterém se něco naučím, něčeho dosáhnu, něco vyrobím, postavím, důraz na rozvoj tělesné zdatnosti a praktických dovedností, měřených reálnými výkony a hmatatelnými výsledky, místo diskuzí „za pecí“.

Proč někdo žádá něco takového? Vyvolává to dojem, že změna stezek přinesla na místo realizačních programů pouze diskuze. A z určitého pohledu tomu tak je. Pod heslem Skauting pro život byla zařazena využitelnější témata v běžném občanském životě, než-li vždy zmiňovaná morseova abeceda. Jejich obsah je však často méně „hmatatelný“ a to zejména nové „kategorie“ cílů nazvané postoje (které je často potřeba zformulovat v diskuzi), ale hlavní příčinu vidím jinde. Samotný projekt nového programu přinesl zejména seznam toho, na co se při výchově zaměřit, příklady aktivit, ale nikoliv již pestrou paletu praktických programů jež by mohl vedoucí použít. Podpůrné metodiky se sice zaměřují na pomoc pro vedoucího, ale v jednotlivých oblastech upřesňují, co by měl dětem předat, ale jen málo napovídají jak a tak ponechávají na bedrech vedoucího úlohu si to vymyslet. A není to zrovna jednoduchá záležitost.

Co to má za důsledek? V dnešní době „nedostatku času“ pak vedoucí na místo důkladnější přípravy programu zvolí „školní“ styl předávání kompetencí – tj. něco jím povím nebo v rozhovoru ověřím, jestli splnili, co mají. Takže pak například může dojít k tomu, že si povídají o tom, jak užitečná je ve společnosti spolupráce a děti vymýšlí a na papír sepisují různé nápady, čím by mohly pomoci ostatním. Nestačí zkrátka říci obligátní „… pustí staršího člověka sednout v MHD“. V oddílu jsme na místo toho poslali děti po družinách do města, aby skutečně někomu pomohly. Rozmrzelé obličeje (nikomu z kluků se z tábora nechtělo, ale na konec vyrazili) při návratu vystřídali nadšené obličeje, protože zjistili, že lidé pomoc dokáží ocenit a stává se pak příjemnou záležitostí. I přesto, že jsme zakázali brát odměnu, tak se družiny vrátili s náručí koláčků, pytlem jablek, atd. protože nedokázali odmítnout dar za jejich pomoc. Aktivita tak byla praktická a měla smysl.

Bojím se, že se dnešní skautský program se leckde stává povrchnější a kritika v usnesení Prahy 2 pak oprávněná… Dobrou ilustrací odklonu od opravdových výkonů a zážitků jsou nové stezky. Většinou si není těžké vybrat tak, že se není nutné zatěžovat znalostmi ani obtěžovat výkony, stačí pouze diskutovat nebo demonstrovat postoje.

Jen málo kdo je dostatečně zdatný a má dost času vytvořit aktivitu kombinující několik kompetencí naráz a to prakticky. Řada vedoucích se pak obrací zpět k minulosti, k tomu co znají a byť není pro děti to nejpřínosnější obsahově, tak je atraktivnější zpracováním.

Osobně to vidím jako velkou škodu, protože skauting by neměl učit jen znalosti využitelné v lese a v době přírodních katastrof. Stezky a metodiky skvělé, ale sami o sobě zřejmě nestačí. Chce to zkrátka ještě pořádnou příručku plnou praktických programů, jež usnadní vedoucím práci!

Co nejcennější nabízíme dospělým členům?

Úvahu na téma co nejcennější nabízíme dospělým členům jsem sepsal již před nějakou dobou, ale přijde mi vhodné se k ní vrátit. Ne každý dospělý je totiž nezbytně nadšený tím, že by se staral o bandu dětí či zrovna vykonává povolaní, jež to umožňuje. Takže co kromě seberealizace při vedení oddílu nabízí Junák dospělým členům Junáka?

Odpověď mi přišla na jazyk hned. Ono je to třeba také vidět i z rozpočtu Junáka, kde je poměrně velká částka věnována kapitole „příprava činovníků Junáka“. Pod tímto souslovím se totiž skrývá vzdělávání!

Ano, právě možnost vzdělávat se a osobní rozvoji, je podle mne to nejcennější nabízíme svým členům. Nejen, že je účast na akci poměrně štědře dotována a cena je tak příjemně nízká, ale zejména v nabídce jsou skutečně kvalitní kurzy. A to mohu srovnávat, neboť v mém pracovním oboru (poradenství) jsou kvalitní znalosti a schopnosti to, co rozhoduje. Pravidelně tedy absolvuji celou řadu firemních školení na různá témata (pravě teď z jednoho takového v UK píši). A ty skautské v porovnání rozhodně nezapadnou. Ba právě naopak. Zkušenosti na nich získané se mi velmi hodí i v práci. Nedávno mi kolega koukal přes rameno a sledoval několik grafů jež jsem připravoval pro střediskovou radu a jelikož jsme je nedávno použili i u klienta, tak pronesl „Vidím, že používaš konzultanské grafy i ve skautingu“. Na což jsem mu popravdě odpověď „Ne. Používám skautské grafy v konzultingu“. Velmi jej to zaujalo a pobavilo.

Jak se však dívají na nabídku vzdělání naši členové? Řekl bych že většina to vnímá spíše jako povinnost. Je vidět, že hodně z nich si jde na kurz pro papír – zejména vůdcovská zkouška. A když si vyberou špatný kurz, tak pak se asi jejich očekávání naplní. Papír získají, ale nezískají toho tolik z kurzu. Počet účastníků vyššího vzdělání rapidně klesá. Nabídka kurzu lesních škol by byla, ale poptávka z hnutí je slabá. Nejhodnotnější pro život mi přišla účast a posléze i pořádání Instruktorské lesní školy. Tam člověk získává znalosti nejlépe uplatnitelné v praxi. Ale zájem je velmi malý a nebo je blokován podmínkou absolvence lesní školy? Nebo je to chyba pořadatelů, že nedokážou podtrhnout přínosy? Těžko říci. Jen stěží lze vystihnout pocit, jak jsem si pocitu, že mezinárodní společnost pro kterou pracuji ocenila kvalitu instruktorské školy tak, že jej uznala jako standardní vzdělávací kurz a nemusel jsem si brát dovolenou. :-) A tak teď mohu jen vzpomínat a všem říkat, že to byly dva nejpříjemněji strávené pracovní týdny mého života. Ať i vy máte to štěstí, že objevíte kvalitu skautských vzdělávacích kurzů. Zejména těch instruktorských! Stojí za to se k nim dopracovat.

Růst v rámci skautské organizaci?

Možná jste se také setkali s určitým despektem ke některým skautům ve svém okolí, kteří mají na sobě nálepku „kariéristi“. Tj. vypadá to, jako by se účelově zaměřovali na získávání postů ve skautské organizaci na místo toho, aby se věnovali „přízemnější činnosti“ jako je vedení oddílu. Je to však správný pocit? A není přirozený postup k náročnějším rolím naopak žádoucí?

Jedno z klíčových slov při výběru zaměstnání bývá i perspektiva profesního růstu. Tj. možnosti postupně rozvíjet své schopnosti a dovednosti a zastávat zodpovědnější a náročnější role. Kromě toho, že jsou vyšší posty zpravidla o něco více honorované, je asi důležitějším faktorem udržení dobrého vztahu k práci – tedy neupadnu do stereotypu, ale bude mne stále bavit (což je vzhledem k tomu, kolik času jí člověk stráví, hodně důležitý aspekt).

Z určitého pohledu se dá podívat na skautskou organizaci i tak, že vlastně nabízí určitou možnost „profesního“ růstu. Dokonce jsem se setkal se zajímavým názorem, že skautská výchova nekončí tím, že jsem splnil všechny body stezky, ale že to skutečně nejdůležitější si člověk osvojí až vedením oddílu. A měl by jej vést nějakou chvíli každý, kdo k tomu má aspoň trochu vlohy. Většina z čtenářů bude asi souhlasit.

Možná by se dal tento postoj ještě posunout a říci, že vedení střediska je až skutečně to, co dává možnost se rozvinout. A něco na tom určitě bude, protože vedení dospělých, kteří vás v řadě případů vnímají jako sobě rovného (nebo dokonc e mají navrch), je něco úplně jiného než pracovat s dětmi. Ani vedení roverského kmene není srovnatelné, protože tam pořád „o nic nejde“…. tedy jde, ale nehrozí vám dohady s finančím úřadem, řešení hrozby ukončení nájemní smlouvy na klubovnu nebo snad problém odchodu vedoucích či ještě hůře hádky nad nějakou malicherností a nedej bože zpronevěru či pokutu.

Nicméně já jsem osobně vedením střediska hodně získal, bavilo mne to a mohu jen doporučit. Moje rodiče mi vždy říkali, abych se taky kromě skautování věnoval i své práci a péči o domácnost, atd. A já jsem jim odpovídal, že středisko je defakto mé podnikání – malá firma s 170 zaměstnanci (členy), jen netvoří produkty na prodej, ale výsledkem jsou o něco lepší zaměstnanci. A že zkušenosti s jeho správou získané v práci bohatě zúročím. Určitě je též dobré do životopisu. (Pozn.: Občas mne teď i po několika měsících předání funkce přepadá takový pocit prázdnoty… jako když jsem něco ztratil. Vyvažuje to jen radost z času stráveného s mou dcerkou a též, jak zodpovědně moje nástupkyně k vedení střediska přistoupila. Veve držím palce!)

Ale zpátky k tématu růstu v Junáku. Bohužel mám dojem, že všechny „vyšší funkce“ jsou vnímány jako něco skoro za trest nebo jen pro ty „kariéristy“. Kdo by také chtěl řešit otázky alá „kdo si půjde stoupnout k tomu pomníčku?“ nebo „je tu snad někdo, kdo by chtěl dělat ty závody?“…

Naštěstí tomu tak není všude a jsou tu i kladné příklady, kdy se někdo osvědčil a postoupil k náročnější roli. A kde se něco zajímavého děje, tak tam se lidé přidávají. Úspěch táhne. A je úsměvné si všimnout lehké závisti ostatních, když si třeba na facebooku přečtou, že si někdo vybíral svoji vlastní skautskou asistentku.

Nemyslím si, že by vyšší funkce byly pro každého. A to ani vedení střediska. Každý by si měl najít v naší organizaci roli, která mu vyhovuje. Je ale škoda, že často vnímáme kandidáty na funkce jako někoho, kdo se obětoval či kariéristu. A ne jako někoho, komu bychom mohli závidět, protože se ve své stávající funkci osvědčil, předal ji a teď bude mít možnost naučit se další nové věci, o kterých většina z nás nemá ani tušení.

Tak trochu jiná priorita

Na minulém VSJ bylo schváleno usnesení týkající se priorit Junáka. Obsah usnesení se skladá ze tří hlavních témat. Zaměření na kvalitu činnosti a získávání & udržení lidí jen těžko může někdo rozporovat (vlastně nic jiného v naší skautské organizaci ani neděláme). Jak však rozumět problému nedostatečné sounáležitosti?

Ještě než-li se dostaneme k položené otázce, bylo by dobré si říci, kde se vzala témata projednávaná na minulém VSJ. Postup byl dle mých informací celkem prozaický… na jednání NJ bylo přineseno 10 rozličných „tezí“ a v diskuzi a následém hlasování se vybraly tři nejpopulárnější. Asi nikoho nepřekvapí, že zvítězily ty nejobecnější – např. „Je normální založit skautský oddíl“ je příliš konkrétní a vlastně i obsažen v části získávání lidí, než-li aby uspěl. Témata pak byla dále rozpracovávana v rámci pracovní skupiny na VRJ a nápady následně předloženy jako materiály na VSJ, projednány a související usnesení schváleno.

Naplnění usnesení VSJ se špatně hodnotí. Zaměření na kvalitu již bylo dáno běžícím projektem obnovy nástrojů skautského výchovného programu (chvála mu) ke kterému přibylo témat sebehodnocení (rozpracováno). S tématem lidí a související personalistiky se kromě několika článků v skautských časopisech zatím moc nepostoupilo, ale první použitelné výstupy se již rýsují (jobs, uvítací balíčky). Oblast sounáležitosti se rozvinul pouze zajímavý projekt Skautské století, ale další témata jako je kroj a členská karta jsou zatím v zárodku. (Více informací k prioritám naleznete v materiálu pro delegáty VSJ 02_zprava_UO.pdf).

Podívejme se blíže na oblast sounáležitosti. Proč zvolilo NJ před lety toto téma? Co jej vedlo k poznání, že je takový abstraktní a běžně nepoužívaný pojem „sounáležitost“, je oblast na kterou se zaměřit? Osobně nemám problém, že by se na nějaké skautské akci (například na Obrok, různé kurzy, setkání) nějak účastníci navzájem vyhraňovali vůči ostatním.

Připravený projekt skautské století nejspíše přispěje k určitému semknutí členů organizace. Poznání, že se k ní hlásí hodně lidí jež pro skautské ideály trávilo mnoho let v žaláři, vyvolává vnitřní respekt. Možná však spíše než-li sounáležitost vzbudí pocit obdivu a přiblíží dnešní generaci, která pro skauting netrpěla, celou řadu skutečných vzorů. Vznikne tak i zajímavá digitální kronika skautské historie. Děkuji za projekt, ale skutečně odstraní důvody zvolení tohoto tématu ze strany Náčelnictva?

Nejsem si jist. Myslím totiž, že příčina volby byla někde jindy a to v nedostatečnému vztahu mezi vedením organizace a jejími řadovými členy. Nazval bych to propast důvěry ve vlastní vedení. Ta se projevuje tak, že přijetí nějakého rázného rozhodnutí (vlastně skoro jakéhokoliv rozhodnutí) dojde fakticky vždy k negativní odezvě a oponentnímu vyjádření od členů. Stačí jen sledovat Křižovatku a zjistíte, že aktuálně nejdiskutovanější téma je Logo zvolené pro Oslavu 100 let. Provázejí jej většinou zamítavé příspěvky. Jako by diskutující neměli zájem respektovat proces vedoucí k výběru loga a zcela ignorovali i vysvětlující důvody k volbě textového štítku a závěry skupiny skautů, která se tím odpovědně zabývala.

Jistě, že správná míra kritického vnímání je na místě a politická kultura našeho státu (zejména v posledních dnech) nabádá k nejvyšší míře opatrnosti a vede k značné podezíravosti. Nicméně právě tuto chybějící aspoň základní míru důvěry v to, že se to dělá správně, vidím jako příčinu volby tohoto tématu ze strany NJ. Například i v nedávné době, kdy se řešila otázka budoucnosti skautských časopisů, bylo jedno z reálně zvažovaných rizik i možnost rozštěpení organizace – tj. vydělení části jejich odpůrců. Černý scénář se v tomto případě naštěstí nenaplnil, ale nízká míra důvěry v ústředních orgány bohužel vede k jejich ochromení v rozhodování, velké opatrnosti a raději držení Status Q dokud to jde i v řadě oblastí, kde by změna byla dávno žádoucí.

Máme nějakou naději to změnit? Snad ano. Na VSJ nás nejen čekají diskuze k řadě citlivých témat. Docela se na ně těším. Budou také též i volby členů vedení jež budou mít v rukou směřování organizace v následujících letech. Dejte jim kromě svého hlasu i trochu své důvěry. Třeba vás pak příjemně překvapí. :-)

Existuje skautská politika?

Politika je slovo označující dle wikipedie proces a metodu rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory. V televizi i denním tisku je světové i naší státní politice věnován poměrně velký prostor, takže všichni máme nějakou představu jak vypadá. A co skautská politika? Existuje vůbec? Jak to vypadá „tam nahoře“?

Nedalo mi to se po Valném sněmu Junáka tohoto tématu nedotknout. Asi by bylo dobré Vás čtenáře na začátku tohoto příspěvku upozornit, že vycházím zejména z vlastních zkušeností z působení v NJ v minulém období a své neúspěšné kandidatury na VSJ. Zájemce o bulvární a skandální informace obsahem zamyšlení asi zklamu, neboť netrpím meciášským komplexem (že vše dobré tvoří pouze Flek) a výsledek volby ve mně nevyvolal žádnou zahořklost, ale spíše pocit úlevy. Vnímal jsem totiž od začátku mého působení situaci v NJ a ústředí hodně kriticky a svou povahou (…prý nejsem stavěný na mávnutí rukou nad neřešením…) a silným pocitem zodpovědnosti vůči Junáku byl tak často hnán k rozhodnutím plout proti proudu. A i když to teď vypadá, že po VSJ proud nabírá ten správný směr, tak to tak jednoduché nebude. Proč ne? A tím se vracím k mým zkušenostem ze „skautské politiky“.

První zjištění se týká uvědomění se rozdílu mezi tím, „jak to funguje“ a „jak se o tom mluví“. Jako vystudovaný inženýr jsem naučen, že důležitější je jak to funguje než-li jak to vypadá, ale ve světě politiky to tak neplatí. Tam se často hraje na city a zejména není možné získat přímou zkušenost, takže se většina řídí názorem jiných či tím, co si přečte či uslyší. Což samozřejmě dává prostor to podat ze správné perspektivy. A já jsem tedy začal vnímat důležitou roli opozice – není třeba ji volit, ale vždy je třeba jí naslouchat, protože „vládnoucí“ strana má přirozenou vlastnost všechno lakovat na růžovo a popisovat vše jako úspěch, i když tomu tak třeba není. U skautů to platí také. Četli jste například ve skautském tisku o nějakém neúspěchu? Například rozpadu pracovní skupiny či odboru? A není vám to teď trochu podezřelé…

Rovnou bych navázal bodem druhým, který se týká právě prostoru v médiích. Ve státní politice se o něj vede defakto souboj a ztráta jejich pozornosti se rovná propadu voličských preferencí. V tu chvíli totiž převládne „výklad“ reality soupeřící strany. Proto jsou také strany ochotny vložit takové prostředky do volební kampaně a oblepit celou ČR letáčky. Čím více prostoru, tak tím lépe. Ve skautské politice jsem si reklamních letáčků nevšiml, neboť kandidátů je málo a nejsou tedy třeba. Tedy většinou, ale třeba před třemi lety byl krajský sněm A.B.Svojsíka velmi napínavý a dvě poměrně vyrovnané skupiny se ucházely o přízeň delegátů. VSJ byl v porování s tímto nuda – malá SMS kampaň či doporučení koho nevolit na shromáždění HKVS.

Třetím bodem je umění říci to, co chtějí lidé slyšet a hlavně stručně. To je těžké zejména v situaci, když toho máte hodně na srdci či je to složité téma. Dav je ovšem netrpělivý a chce slyšet odpověď do minuty, možná méně. Na VSJ padla otázka na strategii (zrovna jako na potvoru jako první na mne). Což je téma, kterému jsem se poměrně intenzivně věnoval jak na půdě NJ (tam zájem nebyl), tak i později pod vedením VRJ (tam se nejprve řešily priority). Strávil jsem tím hodně času a již jen sladit se nad tím, jak taková strategie vypadá a jak se k ní dostat nám ve dvou trvalo několik týdnů a další dva měsíce se na tom shodnout na VRJ. Připravil jsem k z podpůrných nástrojů i vysvětlující 4 minutové videohttp://www.you­tube.com/watch?…. Zkuste shrnout tolik práce do 15 vteřin. Nicméně politik, i ten skautský, to musí umět.

Čtvrtým bodem jest uvědomění si, že voliči mají krátkou paměť a je tedy možné jim opakovaně předkládat stejná témata. Pravice pořád straší levicí, proplétání politiky s businessem, korupce, aj. Stačí problém řešit, není třeba jej vyřešit. Náhodou jsem vzal do rukou materiál na VSJ v roce 2008, kde se například píše, že tehdejší Skupina NJ pro kroj předložila na jedno své zasedání i vzorek dámské halenky. Nepřipadá vám to povědomé? Kam se asi ztratil… nu, jsou zkrátka témata, která přetrvávají i ve skautském prostředí.

Pátým bodem je asi zjištění, že nezáleží tolik na tom, co jste udělali a co jsou vaše záměry, ale jde o to jak vás mají rádi. Když jste neoblíbení, tak je jedno co děláte, protože to stejně nikdo neocení. Proto také politici tak sledují výzkumy veřejného mínění a mají haldu poradců, kteří jim pomáhají budovat ten správný image. Musím říci, že jsou bratři skauti, kteří se chovají obdobným způsobem a hlavním měřítkem pro rozhodnutí je „co by tomu řekli lidi“. Dalo by se říci, že si na tom vyloženě zakládají. Vybavuje se mi úsměvná situace, kdy předložené usnesení NJ vytýkající způsob zpracování jedné směrnice VRJ, nebylo schváleno nikoliv z důvodu věcného obsahu, ale aby se skautský lid nedivil, že se nahoře děje něco nestandardního. Na místo toho byl raději do zápisu udělen VRJ úkol k nápravě. Něco na tom bude, protože NJ by samozřejmě mělo při svých rozhodnutích zohledňovat jejich dopad do hnutí, ale to už jsme zpět u bodu jedna. Kruh se uzavírá a zamyšlení končí.

Chtěl bych na závěr poděkovat překvapivě velkému množství lidí, kterých si vážím a kteří se mi ozvali s vyjádřením lítosti nad mou neúspěšnou kandidaturou, poděkovali mi za hromadu odvedené práce či mi nabídli další působení (zvážím a ozvu se, ale můj nejdůležitější projekt dnes oslavil 10 měsíců života :-) ). Určitě pro ostatní někdy příště nasdílím, jaké to ty tři dlouhé roky v NJ bylo (ano, psát do blogu není má politická agitka, ale má osobní podpora dobrého nápadu od jehož zrodu k realizaci uběhl pouhý rok).Teď bych rád zakončil představou zářné budoucnosti Junáka, kde bude řada neúspěšných kandidátů, protože to bude známka zdravé personální situace. Stojí to vždy kousek odvahy dát se všanc a riskovat neúspěch. Chtěl bych pak všem svým pěti porazitelům popřát hodně zdaru, odvedené práce a pamatujte si, že máte vždy v ruce o jeden argument navíc: „Jestli mi tohle neschválíte, tak já rezignuji a pak tu budete příště mít Fleka.“ :-)

Čemu tleská VSJ?

Zaznamenal jsem minulý týden několik příspěvků u přátel na Facebooku, že Valný sněm Junáka (VSJ) neodhlasoval nic moc převratného… asi nikoliv, ale i tak několik zajímavých momentů z VSJ by stálo za to zmínit. Díky tomu, že byli delegáti za ústřední orgány usazeni na pódium a tedy poměrně blízko řečnickému pultu, mohu zprostředkovat osobnější pohled na některá vystoupení. Tak která to jsou?

Vtipně a úderně začal starosta města Kolína Vít Rakušan, který jako bývalý učitel vyjevil, že ač členové skautských oddílů nebyli vždy nejhodnější nebo ne že by nikdy neporušovali školní řád (jež však označil za něco nepředstavující tu nejvhodnější normu pro život), tak ocenil jejich kreativitu, ctění hodnot a úroveň spolupráce. Jeho proslov zarezonoval v sále tak silně, že jeden z následujících řečníku ani nevěděl, co dalšího by dodal. A to vše povídal přímo, bez jakýchkoliv poznámek a při odchodu od pultíku se velmi spokojeně usmíval.

Velmi silný moment bylo vidět pana Jiřího Stránského ve chvíli kdy za svoji celoživotní oddanost skautským myšlenkám obdržel nejvyšší skautské vyznamenání – řád stříbrného vlka. Již jen vědomí toho, že na světě nemůže být více než dvanáct žijících nositelů tohoto vyznamenání, zdůrazňuje jeho význam jež byl navíc podtržen dlouhotrvajícím potleskem v sále stojících lidí. Sevřené rty a dojatý výraz tváře naznačoval, že ač o předání vyznamenání věděl dopředu, tak na toto se připravit nemohl. Potlesk byl doufejme aspoň částečnou satisfakcí za léta v kriminále a oceněním jeho trvalé pomoci Junáku (například teď loboval u ředitele ČT, aby k výročí 100 let skautingu natočili dokumentární film).

Druhou osobou odměněnou potleskem ve stoje byl za svoji exceletní a čtrnáct let trvající práci pro Junáka Bořek Slunéčko – hospodářský zpravodaj VRJ a vícestarosta Junáka. Po letech se rozhodl změnit klima a odjíždí na zkušenou do zahraničí, do firemní sféry. Znám jej jako člověka věcného, emoce moc nevyjadřujícího, ale tak intezivní a dlouhý potlesk jej velmi dojal – až k slzám. Ten potlesk měl v tu chvíli hodnotu miliónů a za svou pomoc ostatním a ekonomické vedení Junáka si jej určitě zaslouží. Ještě jednou díky z tvou odbornou pomoc.

Co je však na celém VSJ nejzajímavější je disciplína všech zúčastněných při dodržování jednacího řádu. Projednávání je vlastně taková malá exkurze do toho, jak funguje klasická sněmovna, kde se může přihlásit o slovo kdokoliv. Ta však zasedá třeba i týdny a delegáti VSJ měli také minimum času vstřebat proceduru projednávání, ale přesto to fungovalo. Z pódia bylo vidět, jak mikrofony putovaly sálem a lidé vyslovovali své názory. Takže ten závěrečný potlesk patřil všem v sále.

Je skautská organizace více jako město či jako vesnice?

Je skautská organizace více jako město či jako vesnice?" zní na první přečtení jako hloupá otázka, ale na druhé zamyšlení je odpověď na ni klíčová pro budoucnost.

Životu ve městě se právem vyčítá, že je velmi neosobní. Neznáte mnohdy ani své sousedy na patře, natož všechny lidi v panelovém domě, kde žijete. Skvělá dopravní infrastruktura dovolí, abyste se scházeli se svými známými ve vybrané kavárně, ale to nic nemění na tom, že mezi vámi je 100.000 anonymních lidí, které denně minete bez povšimnutí a pozdravu.

Na vesnici, kde je na stejném prostoru mnohem méně lidí, je situace úplně jiná. Máte svůj klid, a když se někde narodí dítě, tak o tom všichni vědí. Nejen, že zdraví každý každého, ale také se ať v dobrém či zlém o ostatní zajímá. Není třeba nahrazovat tento přirozený zájem o lidi čtením bulvárních magazínů o výstřelkách hvězd show-businessu či sportovcích, které jste viděli jen prostřednictvím televizní obrazovky.

A jak si stojí naše skautská organizace? Podobá se spíše vesnici či městu? Co víme o svých sousedech? Odpověď na tuto otázku je zcela jistě velmi individuální.

Když začneme u vztahu oddíl-středisko, tak již tady budou diametrální rozdíly. Mé domovské středisko by se z pohledu zvenku mohlo někomu jevit jako jeden velký oddíl. Všichni dobře známe všechny ostatní. Na radách se probírá, co se komu a jak daří. Máme hodně společných akcí (každý rok víkendový výjezd, akademii, velkou grilovací párty, vodu s rodiči), časopis, kam všichni přispívají a kde si přečtete, co kdo dělá, a v létě jezdíme zpravidla na jednu velkou louku, kde mají individuální tábory přeci jenom nějaký ten kontakt s ostatními.

A jak to asi mají jinde? Z rozhovorů s ostatními jsem získal pocit, že jsme spíše výjimka, než že by většina středisek fungovala takto. Daleko častěji středisko představuje spíše samostatně žijící oddíly, jejichž zástupci se scházejí na radách, aby vyřešili nebytné zlo. Mnohdy mezi vedoucími vládnou i napjaté vztahy a problém jednoho oddílu se ostatních netýká… možná se jim i škodolibě posmívají. No, snad není tak zle zrovna u vás, ale ujišťuji, že toto není fantasie, ale jen smutná zkušenost.

A co o úroveň výše. Co vím o těch skautech z vedlejšího střediska? Aha! Které je vlastně to vedlejší středisko? A teď nezáleží, jestli je vzdáleno 10 minut chůze či jízdou autobusem či třeba i desítky kilometrů. Kdo ví, jakou asi mají klubovnu? Kde táboří? Mají dostatek vedoucích? A jak jsou na tom s dětmi? V mém okrese jsme si před pár lety řekli, že setkání na skautských závodech, kde většinu času děti stráví sami v lese, rozšíříme do víkendového obvodního srazu. A můžu vám říci, že radost z toho, že vidíte aspoň jednou za rok známé tváře a kolem nich hromádku hrajících si dětí potěší. Zeptáte se, co a jak. A když jim přívalové deště vyplaví klubovnu, tak rádi nabídnete pomoc. Víte, komu pomáháte a nejste jim lhostejní! Ještě větší význam pak má program pro rovery a rangers, kterých leckde není dost na kmen, a mají možnost se seznámit s někým, kdo je v jejich věku a ve stejné situaci. Znám střediska, která se zejména tomuto brání a bojí se, že jim roveři odejdou, tak si je raději drží pod pokličkou. Opak bývá pravdou, protože většina z nich odejde právě z nedostatku kontaktu se svými vrstevníky.

Říkáte si, že to zní růžově? Ano, ale ne pro všechny. I na našem okrese jsou střediska, která jsou defakto pouhým jedním oddílem. Jedná se o vedoucí „individualisty“ jejichž nechuť komunikace s ostatními dostoupila takového stádia, že si raději založili 30ti členné středisko plné mrtvých duší nežli aby si komplikovali život s jinými. Jejich postoj se soustředí na „Stačí nám prachy, víc nás nezajímá, tak nám dejte pokoj!“. A když se jich zeptáte, zda byste se ze zvědavosti nemohli přijít podívat na schůzku jejich oddílu, tak se na vás dívají s krajním podezřením a velmi odmítavě. Nerozumí vám a v hlavě jim asi zní poplašné zvony a myšlenky o inspekci, vnucování se a obavy z nějakých dopadů a možná i trochu studu.

Přemýšlím kolik, takto izolovaných ostrůvků v organizaci máme. A to ať středisek či zapouzdřených oddílů. Asi hodně. Možná, že bychom si mohli říci „Žij a nech žít!“, ale moje výchova a povaha mi v lhostejnosti brání. Ať sám obyvatel města, tak kontakt s ostatními mi chybí. Jak rád bych zjistil, jak se mají moji přátelé jinde. A co mám společného s někým z jiného města? Řeč? Stejné bankovky v peněžence? Nadáváme na stejného politika? Nic moc o čem bych se chtěl bavit. Ale vím, že tam někde v tom městě je skupina přátel, která se mnou má společného mnohem více. Jezdí v létě na tábory, věnuje svůj čas ostatním, pracuje s mladšími a dětmi a není jim svět lhostejný. A všechny zamrzí, když v televizi nějaký trouba pronese poznámku, že čest a upřímnost se nenosí. A když se potkáme, tak si máme tolik toho co říci! Třeba měli nějaký dobrý nápad na hru či na řešení nějakého problému. A jak se jim líbí nová stezka pro světlušky a vlčata… A co nějaký dobrý vzdělávací kurz či třeba jen knížku k doporučení.

Přál bych si, aby naše skautská organizace dokázala být početná jak město a měla přátelskost lidí z vesnice. Až se potkáme a já se Vás zeptám, jak se máte, tak vězte, že to není jen řečnická otázka, ale opravdový zájem. A proto si již teď v hlavě můžete připravit odpověď o něco zajímavější, nežli jen „Docela dobře.“.

Skandály a sojky kořením společnosti?

V minulém čísle časopisu Respekt (18/2011) jsem četl zajímavý článek o roli „whistleblowers“ což by v českém jazyce odpovídalo „sojkám“. Jsou to osoby, které se snaží upozornit na nekalé praktiky, takový hlídači veřejného pořádku (proto ty sojky). Není snadné vypustit do světa „skandál“, ale pokud dokážou překonat strach a vykřiknout, zachraňují svět. Zpravidla jsou totiž tito lidé v české společnosti odsuzováni a persekuováni – nikdo nechce mít problémy, které nemusí, či to bourá jeho vysněnou představu o světě. Jak jsou na tom skauti ve své společnosti bratrů a sester?

Vytáhnout něco na veřejnost je často vnímáno jako „udavačství“ a to je po zásluze potrestáno. Je to však chyba. Oni to zpravidla dělají ve veřejném zájmu a nečeká je nic příjemného. Nejhorší situace je, když je podvodné jednání součást dané kultury.

Jednou ve článku zmiňovanou osobou byl i Radek Váňa jež před lety upozornil na uplácení v českém fotbalové lize. Váňa popisuje, jak již od mlada si vzal trenér útočníky stranou a učil je simulovat, jak spadnout ve vápně tak, aby rozhodčí písknul penaltu. A běda tomu, kdo při zápase po náznaku faulu neupadl. Dostal vynadáno, zejména když byl rozhodčí na jejich straně. Zajímavý je jeho popis, že dokud byl Váňa malý, připadalo mu to normální a měl pocit býti hrdinou, když díky simulovanému pádu jeho družstvo vyhrálo. Jak však stárnul tak zjistil, že spíše než-li výsledek byl důležitý pocit si dobře zahrát. Všude přítomná korupce a pocit trapnosti mu však bral radost ze hry. Po zápase se pak i styděl, když si blahopřáli k vítězství, ale věděl, že to bylo ovlivněné. Až se rozhodl tuto praxi zveřejnit a převratná televizní reportáž byla na světě.

Co mne zaujalo byla informace o tom, jak trenér v rámci co nejlepších výsledků dokázal u svých svěřenců pokřivit charakter a vyvolat pocit radosti, když se jim podařilo obelstít rozhodčího. Chtělo by se mi říci, že toto je něco, co u skautů asi jen tak nehrozí a měly by se s tím seznámit všichni rodiče. Na druhou stranu si nejsem jistý, kolik opravdových sojek je mezi skauty? Nebudeme spíše ti, kteří si vybaví bod skautského zákona týkající se přátelství a raději problém pomineme? Vždyť vypuštěním skandálu na svět určitě někoho poškodím, třeba i někoho blízkého….

Zajímavým poznatkem, jak si na tom stojí skauti, byla obdoba hry „diplomacie“, kterou Ornela vzala na jedno ze zasedání Náčelnictva Junáka. Byl to asi jeden z mála momentů, kdy jsme se nevěnovali projednávání materiálů, ale určité formě rozvoje vzájemné spolupráce (někteří to později k mému překvapení později označili za pokus o manipulaci, ale mne přišlo přínosné). Hra nás totiž rozdělila do skupinek představujících různé státy a omezila možnosti vzájemné komunikace mezi nimi. Některé státy měly k dispozici dostatek zdrojů, jiné nikoliv. Bylo nutné se domluvit na jejich přerozdělení, aby byla pokryta každoroční spotřeba všech států dřív než někde nastane nouze. Když by totiž zdroje některému státu došly, tak měl ještě k dispozici míčky jež představovaly skandály a které bylo možné hodit po jiném státu. Ten se buď mohl vzdát svých zdrojů nebo palbu opětovat. Vyhrál ten, kdo hodil poslední skandál a vtip byl samozřejmě v tom, že se do bitvy mohly potenciálně zapojit i další státy, takže jsme postupně začali v daném omezeném čase domlouvat různé aliance a vyměňovat si nadbytečné zdroje, atd.

Vyřešit hru se nám podařilo poměrně rychle a ani skandály nemusely být použity. Vlastně asi ani nikdo moc nechtěl, jak vyplynulo z následné zpětné vazby. Naše výchova se tomu brání. Zajímavé na hře bylo to, že použití skandálu vlastně představovalo katalyzátor jak se k výsledku dobrat, protože se tím zkrátil zdlouhavý řetězec vyjednání nutný k přesunu zdrojů.

Takže zpět k tématu whistleblowers. Myslím, že aspekt přátelství má u skautů větší význam než-li u běžného člověka naší konzumní společnosti a o to je to těžší. Je tu ovšem i určitá protiváha a to ve formě nejhůře měřitelného bodu, jež se týká souladu myšlenek, slov a skutcích. Tento bod také nabízí největší zdroj vnitřní síly jež může posloužit i k tomu překonat obavy a vykřiknout, že je něco špatně.I skauti tedy mohou být sojky a já bych rád popřál naší společnosti sojek hodně, protože je jich potřeba.