Co nejcennější nabízíme dospělým členům?

Co nejcennější nabízíme dospělým členům? Tuto otázku jsem si položil poměrně nedávno v souvislosti s poznatkem, že ne každý dospělý na středisku je nadšený tím, že by se staral o bandu dětí. Takže co kromě seberealizace při vedení oddílu nabízí Junák dospělým členům Junáka?

Odpověď mi přišla na jazyk hned. Ono je to třeba také vidět i z rozpočtu Junáka, kde je poměrně velká částka věnována kapitole "příprava činovníků Junáka". Pod tímto souslovím se totiž skrývá vzdělávání! Ano, právě možnost vzdělávat se, je podle mne to nejcennější nabízíme svým členům. Nejen, že je účast na akci poměrně štědře dotována a cena je tak příjemně nízká, ale zejména v nabídce jsou skutečně kvalitní kurzy. A to mohu srovnávat, neboť v mém pracovním oboru (poradenství) jsou kvalitní znalosti a schopnosti to, co rozhoduje. Pravidelně tedy absolvuji celou řadu firemních školení na různá témata. A ty skautské v porovnání rozhodně nezapadnou. Ba právě naopak. Zkušenosti na nich získané se mi velmi hodí i v práci. Nedávno mi kolega koukal přes rameno a sledoval několik grafů jež jsem připravoval pro střediskovou radu a jelikož jsme je nedávno použili i u klienta, tak pronesl "Vidím, že používaš konzultanské grafy i ve skautingu". Na což jsem mu popravdě odpověď "Ne. Používám skautské grafy v konzultingu". Velmi jej to zaujalo.

Jak se však dívají na nabídku vzdělání naši členové? Řekl bych že většina to vnímá spíše jako povinnost. Je vidět, že hodně z nich si jde na kurz pro papír - zejména vůdcovská zkouška. A když si vyberou špatný kurz, tak pak se asi jejich očekávání naplní. Papír získají, ale nezískají toho tolik z kurzu. Počet účastníků vyššího vzdělání rapidně klesá. Nabídka kurzu lesních škol by byla, ale poptávka z hnutí je slabá. Nejhodnotnější pro život mi přišla účast a posléze i pořádání Instruktorské lesní školy. Tam člověk získává znalosti nejlépe uplatnitelné v praxi. Ale zájem je velmi malý a nebo je blokován podmínkou absolvence lesní školy? Nebo je to chyba pořadatelů, že nedokážou podtrhnout přínosy? Těžko říci. Jen stěží lze vystihnout pocit, jak jsem si pocitu, že mezinárodní společnost pro kterou pracuji ocenila kvalitu instruktorské školy tak, že jej uznala jako standardní vzdělávací kurz a nemusel jsem si brát dovolenou. A tak teď mohu jen vzpomínat a všem říkat, že to byly dva nejpříjemněji strávené pracovní týdny mého života. Ať i vy máte to štěstí, že objevíte kvalitu skautských vzdělávacích kurzů. Zejména těch instruktorských! Stojí za to se k nim dopracovat.

Co by si měli přečíst všichni účastníci Obroku 2009

Co by si měli přečíst všichni účastníci Obroku 2009 jsem formuloval ve své hlavě při pozorování závěrečného ceremoniálu. Na pódiu se za bouřlivého potlesku objevovali klíčové postavy z organizačního týmu, které tuto akci pro 1300 mladých lidí zajišťovali. Jeden z posledních byl hlavní vedoucí akce "hustošéf" Gumídek. Ten si pozval na pódium i tři "supervisory" tj. zkušené a pořádáním předchozích ročníků protřelé dohlížitelé. Ti měli být nápomocni, kdyby se cokoliv zvrtlo, ale dle svých slov nebyli třeba. Vlastně jen tak bezradně stáli na pódium a nevěděli co říci... a já si v tu chvíli přál mít teleport, ocitnout se vedle nich, já věděl co chce Gumídek slyšet a přál si mít možnost v tu chvíli říci následující...


Gumídka jsem poznal na vzdělávacím kurzu během léta roku 2008. Já byl jeden z pořadatelů Instruktorskou lesní školu Nucleus a on se účastnil VLK Polojasno. Oba vzdělávací kurzy tábořily společně, měly sice několik společných programů, ale jinak si spíše žily vlastním životem.
To, že je Gumídek hlavní šéf Obroku jsem se dozvěděl tak v půlce běhu (dbal na propagaci, takže vylepil velký poster s pozvánkou na roverské setkání). Říkal jsem si, že by se mu mohla hodit jedna z přednášek pro budoucí instruktori, a tak jsme mu nabídl účast na semináři "Vedení týmu" za podmínky, že si to domluví. Domluvil si to.

O den či dva později se mne při pořádání obědu ptal, zda si myslím, že na to šéfování Obroku má. Že jej již několik lidí odrazovalo a že jej to bude stát hodně času. Že si počítal, že kdyby někde na místo pořádání Obroku pracoval, tak si vydělá třebas i sto tisíc korun. Tak co si o tom myslím...


Nejprve jsem odpověděl, že ať se na sto tisíc vykašle neboť pořádáním získá zkušenosti za miliony. To je jedna z mála věcí, kterou si člověk hned jen tak neuvědomí. Že skauting nabízí člověku možnosti, které se jinde otvírají jen těžko. Kdo má v životopise uvedeno, že pořádal 5-denní akci pro 1300 lidí? Přemýšlejme o vynaloženém úsilí někdy takto...


Odpovědět na otázku, zda je člověk na něco kompetentní, je složitější. Nicméně jsem se obratem Gumídka zeptal, zda chce akci skutečně pořádat. Odpovědí mi bylo rozhodné ANO. A podle mne Motivace (skutečná motivace) dává společně se zodpovědným přístupem tak 50% potřebné kompetentnosti ke všemu. Co neumím se pokud mám chuť můžu naučit. Co nevím si zjistím. Naopak Machr, který ví jak na to, ale nechce se mu a nevěnuje se tomu je víc na obtíž než-li k užitku. Takže moje odpověď pro Gumídka byla, že si myslím, že na pořádání akce má. Navíc přijal mou nabídku na zapůjčení velmi užitečné knihy. Rozhodl se dobře.


Gumídku. Ode mne máš hned dvě jedničky. Zaprvé byl Obrok skvělou akcí. A druhá jednička je za to, že jsi dokázal přijmout pořadatelskou výzvu i když jsi si nebyl jistý, jak to dopadne. Skutečný skauting není totiž o tom "jet na Obrok" ale "Obrok pořádat". A to platí pro nás všechny i v běžném životě. Jsme ti co stojí na pódiu či jen čekáme, co ostatní připraví pro nás? A co ty?

Přál bych si, abychom měli hodně odvážných členů, kteří se nebojí přijmout výzvu, ať se týká čehokoliv. Vzkazuji vám tímto... že pokud jste zodpovědní a skutečně chcete, tak na to máte. A vložená investice se vám mnohonásobně vrátí.

Já? Ne. Tedy ano, ale ne sám!

Zrovinka se teď podílím na pořádání jednoho kurzu. Skupinka lidí, spolu-instruktorů, je hrozně fajn, ale každý má své mouchy. Jak to jen udělat, aby všechno klaplo a i jim se to líbilo? Inu, vzpomenul jsem si na svou starší povídku na toto téma, kterou jsem kdysi napsal pro rádce mého oddílu.


Byl jednou jeden kluk a byl to nadaný hoch. Škola mu šla, obzvláště počítače. Měl partu svých spolužáku, a protože byl chytrý a pohotový, tak byl mezi nimi hodně oblíben. Když se vedly nějaké spory v partě či se rozhodovalo o tom, co se bude dělat, tak měl vždy poslední slovo. Prostě kluci ho brali, snažili se mu zalíbit, a tak dělali vše, co jim řekl.

No a jelikož se tento hoch rád bavil a zajímal se o počítače, tak samozřejmě v jeho životě kralovaly počítačové hry - střílečky, běhačky a hopsačky či hry strategické. Hrál rád a měl bohaté rodiče, takže mu vždycky po chvíli škemrání koupili každou hru, kterou si přál. Jenže proti počítači, to samozřejmě není taková zábava jako porazit živého protivníka, nejlépe kamaráda, aby se pak člověk mohl vytahovat. Jo jo, to jsem ti to tenkrát nandal. Chacha, teď jsi to pěkně schytal. Jak již víte, tak náš kluk byl bystrý a rychlý, takže mu takovéto hry pěkně šly. Dařilo se mu porážet své kamarády. Obzvláště dobře si vedl v hrách strategických či logických. Kluci ho za to zprvu obdivovali, později je to ovšem přestalo bavit a už se nechtěli nechat od našeho hocha neustále porážet. Nikdo proti němu neměl zájem hrát a jeho popularita začala prudce klesat. To však našeho hocha mrzelo. Byl rád středem pozornosti, zájmu všech kluků. Ležel v posteli a přemýšlel o tom. Nedařilo se mu usnout. Co mám jen dělat?

Nechtělo se mu někdy nechat ostatní jen tak vyhrávat. On byl lepší, takže si to přeci nezasloužili. Co takhle si najít nové kamarády, ti by možná byli ochotní si zahrát proti mně. Neznají mne, takže bych si určitě získal jejich obdiv. To by se mi líbilo. No jo, ale co kdybych potkal někoho lepšího než jsem já? Hrozné pomyšlení. Úplně mu z toho přeběhl mráz po zádech. A i kdybych nepotkal, tak by se moji noví kamarádi začali stejně zanedlouho nudit, jako ti současní. Nespokojeně se v posteli převalil. Tudy cesta nevede.

No a co hrát jiné hry? Třeba v těch střílečkách, tak tam to záleží více na náhodě. Tam bych asi nevyhrával tak snadno. Možná by mě dokázali někdy i porazit. No jo, ale pak bych opět ztratil svůj respekt tím, že bych prohrál. Jak to udělat? Krom toho, kdybychom hráli střílečky dlouhodobě, tak se stejně vyrovná počet šťastných náhod s počtem smůl a vyjde to nastejno. Stejně budu pořád vyhrávat nejvíc.

Přerovnal si v posteli polštář. A co to udělat tak, že nás bude hrát víc najednou. To je nápad. Každý z kluků bude určitě chtít být na straně vítězů. Jelikož nejlepší jsem já, tak se kluci se budou prát o to, kdo se mnou bude v týmu a kdo bude muset hrát proti mně. Jupí a mám vyhráno. U kluků budu v oblibě. A ještě můžu neomezeně vyhrávat. Na druhou stranu, ale vždycky budou nějací kluci proti a ti budou naštvaný, proč zrovna oni museli prohrát? Proč ne ten druhej. A nakonec budou zase naštvaní hlavně na mne.

Náš hoch se nespokojeně převalil ve své posteli. Pořád ještě nemohl usnout, v hlavě mu strašil ten herní problém. Takže pokud ho mají mít ostatní v oblibě, tak by je neměl porážet, ani by neměli hrát proti sobě. Jak to tedy udělat? A co takhle, kdyby hráli všichni za jednu stranu. Když se navolí hodně protivníků, tak je to pro jednoho moc těžký, ale společně by to mohli zvládnout. Každý bude mít svoji základnu a je to. Jenže počítač je silný protivník. Některým klukům se určitě nebude dařit tak jako mně a já jim budu muset pomáhat. A jestli jim budu muset pomáhat, tak se zase pozná, že jsem lepší a nebude je to bavit a nebudou mě mít rádi. Ach jo! Ten problém snad nemá řešení.

Postel připadla našemu chlapci dneska nějaká nezvykle tvrdá. Nohou odkopl peřinu- bylo mu pod ní nějaké horko. Najednou mu prolétla hlavou myšlenka. A co kdybychom hráli všichni naráz za jednu základnu? To by byla paráda! Každý by mohl dostat na starost něco jiného. Jeden by se staral o zásobování, druhý o výrobu, třetí o jednotky,…. No a já, já bych tomu všemu mohl velet. Všechno bych řídil, na všechno bych dohlížel a tam kde by to bylo potřeba, tam bych pomohl. To by mě kluci měli rádi. Každému by se našla jeho funkce, kterou by se zabýval a jelikož jednotky dojdou bez výroby a výroba dojde bez zásobování, tak úspěch záleží na práci všech. Všichni vyhrajou a budou si myslet, že to je právě kvůli němu. Samozřejmě, že bez správného vedoucího základny, který má všechno na starosti, bychom prohráli. No a tím vedoucím budu já. A mám to. Hned zítra tenhle nápad řekne své partě a půjdou nějakou takovou hru najít. A to byla poslední myšlenka našeho hocha, než konečně spokojeně usnul.

Skautská seznamka, proč ne?

Určitě jste slyšeli, že řada skautských akcí pro rovery a rangers (typicky 16-24let) fungují jako skautská seznamka. Je tomu dobře? Není to nějaké nebezpečí? A jak jsme na tom vlastně se sexuální výchovou?

Zdá se, že téma sexuality je jedno z těch citlivějších v našem skautské organizaci. Jako důkaz lze vzít i určitou "cenzuru" jíž se dostalo pořadatelům velké roverské akce OBROK. Pro větší propagaci on-line obchodu s památkovým zbožím typu trička a další osobní prádlo umístili na to spodní vícesmyslné heslo "Obrok mi to nestačí". Fotka s modelkou (zajištěna výrobcem zboží... nápis byl dokreslen v grafickém programu) nabízející dané prádlo se pak dostala i do upoutávky na tento obchod na Skautské Křižovatce (http://krizovatka.skaut.cz/zpravodajstvi/3788-obrok-e-shop-se-otevira/). Následně se mezi čtenáři rozpoutala diskuze k tomuto článku... zda je to vhodné... a co chudáci patnáctiletí roveři a rangers... až byla na zásah (domluva?) ústředí tato fotka odstraněna.

O čem to svědčí? Zejména, že máme obavy o kvalitu sexuální výchovy, kterou se dostává našim náctiletým členům. Snad každý rover již slyšel xyz něco o první pomoci, ale kdy a jak má použít kondom.... nebo jste víte o nějakém takovém programu v nějakém kmeni? Ostatně na nepokrytí partnerských mezilidských vztahů upozorňoval ve svém vystoupení před dvěma lety i PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D., když shlédl nabídku kurzu pro rovery a rangers. A na posledním Mikulášském semináři měl na toto téma velmi pěknou přednášku. V našem programu věnujeme mnoho času "týmové práci", ale soužití dvou lidí - muže a ženy - se sotva dotkneme. A přitom právě toto by mělo být předmětem skautského programu, jestli máme naplňovat heslo "Skauting pro život".

Osobně bych tedy na místo cenzury obsahu "námi dospělými abychom uchránili naši nezkaženou mládež" uvítal osvětu tématu sexuality a zahrnutí do skautské výchovy. Ostatně ne nadarmo odpověděl jeden účastník vůdcovského kurzu na otázku, proč si jako téma své písemné práce vybral "Sexuální výchova a skauting" - chtěl jsem si vybrat něco, co by si ještě někdo přečetl. Doufám, že ji brzy zveřejní a povede se k ní dlouhá diskuze.

To, že na skautských akcích vznikají nové vztahy, je věcí přirozenou. Stejně tak vznikají ve škole či i v jiném prostředí. Setkal jsem se ovšem i s lidmi, kteří na nějakou skautskou akci jedou právě za účelem se seznámit. Dávají cíleně přednost skautskému prostředí pro seznámení - respektive skautským partnerům byť z druhého konce republiky. Je to dobře či špatně? U těch náctiletých to asi není tak promyšlené. Hlavní roli stejně bude hrát vzájemná přitažlivost a pokud bude vzdálenost nepřekonatelná, tak se vztah ukončí sám. Tak proč pro ně nezřídit skautskou seznamku? Jen aby nám pak neklesla popularita akcí.

Pokud ovšem dospělí a aktivní skaut o sobě prozradí "Jsem jel na lesní školu, abych tam zbalil nějakou skautku, protože to se skautingem myslím vážně a normální holka by pro něj neměla pochopení", tak přemýšlet, zda tady není něco špatně. Cílevědomost je až děsivá. Když se kouknu na své domovské středisko, kde již byly 2 "skautské" svatby - tj. oba partneři aktivně skautují, ale také 2 "polo-skautské" svatby, kdy jen jeden z partnerů skautoval. Tak nevidím nějaký jasný předěl, zda jeden typ manželství může být šťastnější než ten druhý. Také je třeba říci, že i "přiženění neskauti" jsou lidé velkých morálních hodnot, byť je nezískali ve skautingu. To asi bude významnější faktor.

Je tedy lepší skautský partner či nikoliv? Také jsem dříve hledal odpověď na tuto otázku. A myslím, že ji bude muset nalézt každý z nás skautů sám. Já již svou odpověď znám - vlastně ji znal již léta.

Ano či ne? Jaké je rozhodování?

Občas mne při sledování publicistních pořadů televize, kde vyjadřují obyčejní lidé názory na politiky, napadá, jak si asi stojí členové Náčelnictva Junáka? Jak často si asi všichni říkají "Co to tam na tom ústředí zase vymysleli?". Tak to víte vy. Ale jak se na "tu svoji vládu" může dívat člen NJ?


Mám tu čest být právě v tuto chvíli na té druhé straně barikády, a tak tedy mohu zprostředkovat jaké to je být tím, kdo má možnost rozhodovat. Sice se jedná o kolektivní zodpovědnost, výrazně jiná než-li je u členů státní exekutivy, ale nicméně je Náčelnictvo Junáka nejvyšší rozhodovací orgán mezi sněmy.


Určitě nemám pocit, že si můžu dělat co chci, jak by se mohlo každému na první pohled zdát. Ono totiž každé hlasování dost „bolí“. Stojí hodně přemýšlení a to nejen díky nápisu na kartičce „potvrzení o výkonu funkce“, kde stojí „Činovník zodpovídá za škodu, která by organizací vznikla zaviněným porušením povinností spojených s výkonem uvedené funkce.“. Přál bych každému zažít ten pocit zodpovědnosti, že právě jedno hlasování může znamenat, že získáme významnou konkureční výhodu proti jiným dětským organizacím (víte, že nové skautské stezky jsou mezi pionýry daleko diskutovanější než-li mezi skauty?) či to může rozeštvat hodně členů hnutí. Zvednout ruku pro to či raději ji nechat dole? Stojí za to zachovat skautské časopisy, ale více do nich investovat nebo raději jejich vydávání zastavit či snad nechat celou situaci "vyhnít" a nic neřešit? To snad raději nikoliv, jinak bychom se mohli dočkat nepříjemných překvapení jako v případě prodejny JUN, která byla "zachráněna" na poslední chvíli. Každé hlasování představuje přeci jenom nějaké to zamyšlení a to zejména v situaci, kdy mu stav hnutí leží na mysli.


Věřím, že dnešní doba je o něco méně náročná na „Sofiiny volby“, ale možná právě nemožnost se vyhranit naší organizace vůči vnějšímu prostředí trochu ubírá naší schopnosti rozeznat, že nám jde o společnou věc – lepší svět. Proto i sebemenší rozdílnost v názorech či pohledu na věc vyvolává velké emoce. Taková "drobnost" jako je 5 obrázků elfa ve stezce pak ad absurdum vede k tomu, že někteří balí kufry a odchází pryč z hnutí. Bohužel.

Jak to funguje se velmi výrazně projevilo v situaci, kdy po velmi vypjaté schůzi Pražské Rady Junáka (rozebírali se podmínky krajských grantů), kde jsem byl jako host s jedním příspěvkem, došlo k neplánované teambuildingové aktivitě a to chycení zloděje, který právě vykrádal moje auto. V ten moment byla tak zřetelně vidět hranice mezi námi skauty a zlodějem, že veškeré rozbroje ze schůze zmizely jako mávnutím kouzelným proutkem. Najedou byli všichni přítomní skauti zase jeden tým.


Přál bych si, aby u všech ta chuť o trochu změnit svět byla daleko silnější než-li postoj zda toho je třeba dosáhnout s časopisy pro všechny či nikoliv. Hned bych se mohl rozhodovat snadněji. Možná proto také Náčelnictvo Junáka jako jednu z priorit navrhlo sněmu tak málo srozumitelné sousloví "pocit sounáležitosti", ale to je omyl. Nám chybí něco jiného - buď třídní nepřítel či hrdost na společný výsledek.

Mají mikro-celebrity svědomí?

Mají mikro-celebrity svědomí? Jak mne napadla tato otázka? Protože jsem před nějakou dobou četl zajímavý článek Miloše Čermáka (redaktor časopisu Reflex), který se zabýval existencí mikro-celebrit.

Teď máte dvě možnosti. Buď věnujete trochu času a přečtete si tento zajímavý článek a pak můžete přeskočit k následujícímu bloku. Anebo můžete pokračovat dále tímto odstavce a přečíst si stručné převyprávění obsahu článku.
Ten se věnuje postřehu, že když člověk přenese část svého života na internet (založí blog, má účet na facebooku, atd.), tak se změní i jeho chování. Najednou část svého okolí začne vnímat jako "publikum", pro které více či uměle vytváří nějakou svou image. A na světě je mikro-celebrita. Již se nemůže chovat jako dříve. Autor blogu věnovaného ekologii nemůže riskovat, že ho někdo mobilem vyfotografuje, jak cpe na sídlišti do popelnice igelitku s netříděným odpadem. Kdyby se to dozvědělo jeho padesát pravidelných čtenářů, byl by úplně znemožněn. A taková mikro-celebrita se chová tak, jako by část jejich mysli fungovala jako PR oddělení. A má to zajímavé dopady, které pan Čermák začal pozorovat i sám u sebe a popsal je vtipně ve svém článku.

Tak teď již víme, co je to mikro-celebrita a že právě určitou mírou veřejnosti je ovlivněno její chování. Co je však ono zmíněné PR oddělení lidského mozku? Co způsobí to, že bychom se styděli za nějaké chování? Svědomí či snad čest? To, co mne na článku zaujalo především, je určitá paralela mezi chováním autora a mým vlastním. Najednou jsem měl pocit, že jsem svým způsobem mikro-hvězda, ale v té době jsem žádný blog neměl. Jaké image však hlídalo moje PR oddělení? Moje zásady! Moje skautské zásady. To je ono. Uvědomil jsem si, že tím, že se veřejně hlásím ke skautingu, se v mé mysli stávám mikro-celebritou. Někdy je to hodně těžké, ale nastavuji si očekávané chování a to nejen vůči veřejnosti, kolegům v práci, ale zejména i všem lidem ze skautského prostředí.

A nejen to. Uvědomil jsem si něco daleko významnějšího. Že dokonce mám svoji image i sám před sebou. A je pro mne ta nejcennější. A mám ji dokonce rád. Asi ze mne skauting udělal micro-celebritu i přede mnou samým.

Jde nám spíše o cíle či o pravidla?

Nedávno jsem se stal garantem soutěže oddílových a střediskových časopisů s názvem Speculator Scriptor, která mne svým průběhem přivedla k otázce, zda nám jde spíše o cíle či o pravidla.

Průběh soutěže připravil zatěžkávací zkoušku hodnotovému žebříčku organizačního týmu. Našli se totiž vítězstvíchtiví jedinci, kteří se rozhodli podpořit úspěch svého časopisu nepříliš čistým způsobem. Sháněli totiž co nejvíce lidí, kteří by dali nejvyšší počet hlasů jejich časopisu a nula hlasů všem ostatním a to bez ohledu na porovnání kvality. To poškozovalo výběrové kritérium - průměrnou známku - jiných časopisů na úkor toho svého. Druhé kolo bylo ovšem především o kvalitě časopisů a mělo tomu tak být i pro hlasování veřejnosti. Jako organizační tým jsme tedy řešili otázku, co s tím?
Jedna možnost byla dát přednost tomu, s čím jsme soutěž zahajovali a upravit způsob výpočtu či rovnou zrušit hlasování veřejnosti. Druhou pak bylo držet se pravidel a nechat vyhrát i za cenu toho, že by soutěž degradovalo. Cíle či pravidla? Zní to jednoduše, ale jaký návod pro rozhodnutí dostáváme?
Co se obrátit na deset základních vzorců chování ke kterým by měla směřovat skautská výchova? Slovy http://cs.wikipedia.org/wiki/Skautské_zákony Hned ten první dva kladou důraz na stálost a na přímost v jednání a mluvě. Což vede k velkému tlaku na dodržení toho, co již bylo vysloveno bez ohledu na to, jak se nám to později líbí. Dodržet pravidla. Něco jsi řekl, tak to již nelze vzít zpět. Nicméně se nám nelíbilo to, že by chtěl někdo zničit cíle soutěže, které jsme si dali:
Soustředění časopisů na jednom místě, jejich objektivní hodnocení a dát tvůrcům zpětnou vazbu o tom, zda je časopis dobrý a v čem se může ještě vylepšit. Předávání know-how - tvůrci se budou mít možnost podívat, jak dělají časopis jinde a porotci odborně poradit. Ocenit dobré časopisy, dát autorům pocit, že má smysl dělat kvalitní časopisy a ostatní motivovat ke snaze vylepšovat časopisy. Zábava a duch fair-play, aby soutěž byla zábavná a napínavá a zábavu by mohlo poškodit možné švindlování. Důležité není vyhrát, ale zúčastnit se.

Tak a co s tím? Je ještě nějaké jiné vodítko? Všechny další body skautského zákon, až na ten poslední, návod nedávají. A ten desátý je nejhůře uchopitelný, neboť se týká samotného myšlení "Skaut je čistý v myšlenkách, slovech i skutcích". Zde je jen jediný soudce a to jsme my sami. Do hlavy nám zatím nikdo nevidí. Nevím, jestli ti sháněči "falešně" hlasujících uvažovali, jak postavit své chování vůči tomuto vzorci. Aspoň jeden z hlasujících poslal email, který na toto bolestně upozorňoval a řešil dilema, zda se snížit ke stejnému jednání či nikoliv. A možná i toto a dopředu definované cíle v našem případě rozhodly. Upřednostnili jsme své cíle a své čisté svědomí a rozhodli raději upravit výpočetní vzorec. Raději upřednostníme spravedlivě hlasující, kteří ctí i ten 10. zákon a vzali na sebe zodpovědnost změny pravidel a podežřelé hlasy vyřadili. Konec konců, jako pořadatelé na to máme nárok, protože nastala situace, kterou jsme nečekali. Škoda. Jinak jsme ale se soutěží hodně spokojeni a všem doporučuji se podívat na sbírku časopisů na stránkách http://speculator-scriptor.skauting.cz/index.php?id=1kolo.

Jaká je role skautského kroje v roce 2009?

Na toto téma mne přivedla reportáž o Betlémském světle v časopise Skautský svět. Zaujal mě názor, že větší důraz na tradiční skautskou výchovu spočívá mimo jiné v tom mít bezvadný kroj včetně klobouku. Je toto jeden z příznaků naplňovaných cílů skautské výchovy? Jaká je role skautského kroje v roce 2009?

Z řádků reportáže jsem cítil určitý obdiv k oddílu, který se zaměřil na přísné dodržování krojového předpisu. Článek byl obohacen o fotku jeho členů sedících ve vlaku s tradičními skautskými klobouky na hlavě. Jako by v kupé foukalo či nebylo kam klobouky odložit. Věřím, že pod pojmem tradiční skautské výchovy si asi každý představí více nežli zevnějšek, ale pojďme se zabývat jen tím, co je vidět na první pohled.

Jednoznačně lze kroji připsat roli určité „tradice“. Podívejme se nejprve o několik desetiletí zpět do počátků skautské historie, jaké má tato tradice kořeny. Moje původní představy nedávno vzaly za své, když jsem náhodou do ruky dostal příručku „První kroky ve skautingu“. Je z roku 1920 a vydána byla jako součást Sbírky příruček Československých Baden-Povellových skautů. Je to takový Nováček a Stezka pro skauty v jednom. O kroji se tam píše hned na druhé stránce.
Doslova cituji: “Mnoho hochů obává se vstoupiti do skautského oddílu jen proto, že se jim zdá opatření skautského stejnokroje příliš velkým vydáním a přepychem. Avšak skautskou košili, kalhoty a pás můžete nosit kdykoliv jako civilní úbor a nejsou tedy nijakým luxusem.“
Byla to doba, kterou popisuje knížka Malý Bobeš. Doba, kdy děti na vesnici nenosily přes léto svoje boty, aby si je neprochodily a šetřily na zimu. A čistá košile, to jaksi patřilo k známce lepšího člověka. A proto skautský stejnokroj plnil tuto funkci - aby na výpravě skupina skautů nevypadala jako banda trhanů.
Dále se v příručce uvádí: „Samozřejmě, že není hochům, kteří kroj nemají, vstup do oddílů zabraňován, ale hoši cítí – ač neprávem, - že nejsou celými skauty, dokud nejsou jako skauti oblečeni. To je názor zcela mylný. Skautem nutno býti duší a ne snad pouze krojem neb v kroji. Lepší je skaut, který je pravým skautem v civilu, nežli sto chlapců ve skautských krojích – ale bez skautského ducha.“
Je tedy zřejmé, že již na začátku skautského hnutí kladli důraz na jeho obsah a nikoliv vizáž. Respektive odsuzují vizáž bez obsahu. Ba co víc. Věci jsou vnímány jako pragmatické pomůcky: „…,že tlumok jest dnes věcí denní potřeby a vydání za tyč, šátek a klobouk – věci, sloužící vesměs praktické potřebě a nikoliv parádě, jak by se snad myslelo-“. Tak možná se můžeme začít ptát, proč kromě klobouků dnes také nenosit skautské hole? Málo kdo již dnes jezdí s celtou a ještě méně se jich tahá s holí. A stejně tak jako ve Spálené ulice čís.23 již nenajdeme obchod s „Klobouky pro skauty děštivzdorné“ (viz reklama v příručce), tak i další tradiční výbava ztratila v dnešní éře GORE-TEXu na významu. Možná může sloužit kroj pro parádu, ale je jasné, že původní význam, v době značkových módních a outdoorových prodejen, ztratil na hodnotě. Tedy aspoň jsem nezaznamenal, že by se skautský kroj (byť v mutované podobě)objevil v nabídce například Calvin Klein.


Jakou roli tedy dát kroji v roce 2009? Co třeba tu tradiční "věc sloužící praktické potřebě"? Proč neinovovat kroj s použitím moderních tkanin? Může tak být nejen voděodolný, ale zároveň i vnitřně vzdušný, atd. Možná, že by se o něco prodražil, ale na druhou stranu by získal vlastnosti, které by jej předurčovaly k běžnému nošení. Nenosil by se tak jen pro skautskou parádu jako jsou nástupy, slib a závody. Pak by možná málokdo litoval investice do něj.

A na závěr bych měl postřeh z roku 1920: „Pravého skauta musí každý poznati dle jeho chování, bez širokého klobouku a barevného šátku.“

Potřebuje skauting organizaci?

Jak se skautské hnutí liší od skautské organizace? K čemu organizaci vlastně máme? Potřebujeme ji?

Dobré by bylo si na začátek upřesnit, co pod kterým významem myslíme. Internetová encyklopedie Wikipedia nám prozradí význam slova Organizace. Takže...
Organizace je buď formální skupina lidí se společnými cíli, nebo se tak označuje činnost, která je součástí procesu řízení (tj. organizování). Slovo samotné pochází z řeckého "ὄργανον", což znamená nástroj.
Pro popis slova hnutí musíme nahlédnout do anglické verze na slovo "movement". Zde se ve volném překladu dozvídáme, že...
Hnutí (ve společenském významu) představují různé druhy skupinových aktivit. Velký počet neformálních seskupení jednotlivců, případně organizací, které se zaměřují na specifický společenský či politický problém. Jinými slovy uskutečňují či se naopak brání společenským změnám.

Tak, teď je jasné v čem je rozdíl. K hnutí se lidé samovolně přihlásí a odhlásí. Na druhou stranu organizace je něco účelově založeného a udržovaného a něco jednoznačně vnímáno jako nástroj pro prosazení cílů. Dobře, ale proč by pro šíření skautských myšlenek měla být potřeba organizace? Možná by stačilo něco na způsob "frančízingu" - tj. za malý poplatek nechat využívat loga, kroj mít několik málo společných prvků jako je ústřední databáze a třeba nějaké to heslo "Opravdu dobrý oddíl". Chceme však dělat skauting takto? Bojím se, že mnoha oddílům by to vyhovovalo. Jejich vedoucí ví nejlépe, jak by oddíl měl vést a cokoliv navíc je vlastně na překážku. Můj pohled na naši snahu je ovšem jiný. Přál bych si, aby naše skautská organizace byla elitní mezi těmi všemi, které pracují s dětmi, mládeží a lidmi vůbec. Aby všechny ostatní konkurenty v oblasti předčila svou kvalitou.

Ano, jestli se má skauting prosadit proti jiným a mnohdy velice atraktivním zájmovým kroužkům (a z pohledu většiny rodičů jsme kroužek, co si budem namlouvat), tak je to právě svojí kvalitou. A kvalita bohužel není zadarmo ani v případě organizace Junák svaz skautů a skautek ČR. Kvalita stojí hodně času a úsilí. K tomu směřují všechny ty povinně vyžadované věci, aby vůdce oddílu měl patřičnou kvalifikaci. A to ne jen díky své praxi v oddílu či na středisku, ale i účasti na vzdělávacím kurzu se něco přiučil. Samozřejmě by měl mít kurz první pomoci a od lékaře razítko, že je schopen pracovat s dětmi (to už chce stát po všech, ale Junák to chtěl odjakživa). A také aby ten, kdo by je měl něco učit, také něco sám uměl (instruktorská kvalifikace). A nejlépe, aby se každý trvale dozvídal o nejnovějších trendech nejen v táboření, ale i v pedagogice atd (semináře, vzdělávací akce a výměny zkušeností). A také měl v pořádku papírování na tábory a splnil vše potřebné (hospodaření, organizace, atd.).

Požadavky se na nás vrší ze všech stran. A co s tím? Jít jinam, kde takové nároky nemají? Jistě, ale když si srovnáte vývoj počtu členů u ostatních, tak to jednoznačně mluví v jejich neprospěch. Je třeba si uvědomit, že rozdíl mezi tím úspěšným a tím, kdo je úspěšný jen z poloviny, nemusím být dvakrát víc práce. Někdy stačí být jen o trochu lepší (třeba přijímačky na školu či do zaměstnání) a výsledek je diametrálně jiný. Organizace je nástroj na prosazení kvality a také možnost jak využít "úspory z rozsahu". Tj. poučme se od jiných. Využijme jejich znalostí. Možná, že někomu by hnutí stačilo, ale já jsem pro organizaci, která mi pomůže. Naučme se používat naši organizace k tomu, abychom dělali skauting opravdu kvalitně. Věřejnost pak na místo "Skauting pro život" uslyší třebas "Kvalitní skauting pro opravdový život".

Jak si poradíme se změnou?

Junák svaz skautů a skautek ČR je relativně velká organizace - 44.000 členů není málo. A z toho 15.000 dospělých - tj. středně velké město jako je například Benešov. Jak si taková organizace může poradit s jakoukoliv změnou? Je možné ji řídit?

Počtem lidí se Junák blíží opravdu těm největším obchodním společnostem v ČR jako je ČEZ či Škoda Auto. A čím je společnost větší, tím větší je i setrvačnost v ní (to je zřejmé). I přesto je ovšem možné zařídit, aby i v takto velkých společnostech začali všichni její zaměstnanci psát do dvou dnů stejnou tužkou. Něco takového si v Junáku stěží přestavíme. Avšak pozor i v těch velkých společnostech lze zařídit, aby všichni dotali tužku, vydat pokyn pište tužkou, atd. I to však není zárukou toho, že se začne používat. Takže je možné začít kontrolovat například od ředitele směrem dolů.... ale i tak se může nějaký ředitel oddělení vzepřít. Co ho motivuje, aby to ovšem neudělal? Je opravu ten pocit, že jsem za práci placen a tak mám nějakou povinnost, rozhodující?

Z velké míry ano, ale rozdíly mezi jednotlivými společnostmi jsou propastné. Pracuji ve velké nadnárodní poradenské společnosti a díky zkušenostem z řady projektů realizovaných u mnoha firem mohu vcelku dobře porovnávat. Stejný pokyn ředitele většina zaměstnanců v jedné firmě ignoruje a v jiné se tím striktně řídí. Hlavní rozdíl není ve výši platů. Je to něco, co se souhrně nazývá firemní kultura. Právě postoj zaměstnanců a jejich loajalita k rozhodnutí někoho jiného, důvěra v to, že toto rozhodnutí je správné, vzájemný respekt a ochota spolupráce je to, co rozhoduje. Čím více si na tomto společnost zakládá, tím více lidé interně spolupracuje a pomáhají si, řeší problémy na místo toho, aby jen hledali viníka.

A jak si stojí Junák? První rozdíl bude hned v tom, že drtivá většina členů není za svou práci finančně odměněna. Považujeme se za dobrovolné hnutí. Správně by ovšem mělo být hnutí dobrovolníků. Být dobrovolník neznamená to, že si mohu dělat co chci. Většina vnímá struktury skautské organizace jako něco, co musí být kvůli dotacím a tak, ale nikoliv jako nástroj k řízení. My vlastně nečekáme, že by nás měl někdo řídit. Celá skautská výchova je zaměřená na výrobu šéfů (vedeš družinu, vedeš oddíl, vedeš středisko,...). A šéfové v naší individualistické společnosti vládnou a neposlouchají a navíc rozhodně nic nemusí. Dokonce jsme vzděláni v tom, že to děláme dobrovolně a tedy jen pokud s tím souhlasíme. A když nesouhlasíme, tak můžeme kdykoliv odejít. Jak nám v tom pomáhá "skautská firemní kultura"? A jakou vlastně máme? Co Vás napadne, když budeme mluvit o kultuře v Junáku? Zapřemýšlejte......

Společnost, pro kterou v současnosti pracuji, má něco kolem 1000 interních směrnic - jak používat laptop, jak žádat o dovolenou, jak ukládat citlivá data, atd. V podstatě není možné mít trvalý přehled, ale lze dohledat vše, když má člověk pochyby. Tato firma má ovšem také pouhých 6 základních hodnot, které považuje za klíčové v denodenním jednání. A ty jsou základem firemní kultury.

A kolik jich asi tak má Junák? Co takhle přesně deset? Třeba "Skaut je přítelem všech lidí dobré vůle" nebo "Skaut je poslušný nadřízených, rodičů a vůdců". Opravdu se tím ale řídíme? Je toto kodex naší organizace nebo jen naprázdno opakované fráze pro děti? Kolikrát jsme se hádali a rozcházeli jen kvůli tomu, zda se mají nosit krojové košile do kalhot zastrčené či zda je možné je mít volně? Kolik lidí nadává na to hrozné ústředí a obecně na ty nahoře, co si to zas vymysleli? Kdo si kdy položil otázku, proč to po nás sakra vlastně chtějí? K čemu bude, když budou všechny weby pro veřejnost vypadat stejně? Proč máme mít svou klubovnu uvedenou na mapy.cz? Proč začít používat novou stezku?

Řídit malé městečko plné svobodných, cílevědomých a také paličatých a osobitých lidí, kteří navíc musí se vším souhlasit, nežli přijmou názor někoho jiného a ještě předtím vyhrožují odchodem.... mno, to je vskutku oříšek.

V obchodních společnostech je možné využít něco, co v dobrovolné organizaci chybí. A to je strach. Strach z toho, že přijdu o své placené místo a musím si hledat jiné, třeba i horší. Samozřejmě, že čím hodnotnější a kvalitnější lidi společnost zaměstnává, tím méně je možné strach uplatit (nemají obavy, že by se neuživili a klidně půjdou jinam) a je potřeba využít jiné nástroje. A zrovna tak je tomu i ve skautském prostředí. Naší velkou silou je to, že se nebojíme. Nebojíme se říci svůj názor, něco udělat a naprostou většinu z nás takto nelze vydírat. A proto musíme využívat pravý opak strachu. A to je nadělovat radost, chuť něco dělat, zaujmout pozornost by mělo být naší hlavní zbraní. Okouzlit novou myšlenkou, osobností, příručkou, stezkou, změnou. A pokud bude tak zajímavá, že budou chtít všichni být při tom, tak lze organizaci měnit i řídit.

Proč vedu...?

Tento týden se na mne obrátila má velmi blízká skautská přítelkyně a kamarádka s několika otázkami. Blíží se u nich střediskový sněm a ona bude muset převzít vedení svého střediska, protože nikdo jiný to dělat nechce. A ona sama vlastně také ne. Tak se mne ptala, co mne k motivuje k práci pro středisko, zda to má něco pozitivního a co je odměnou pro ostatní za práci v SR. Vzpomenul jsem si, že na téma "Proč vedu..." jsem psal článek na konci roku 2007 do rubriky nášeho střediskového časopisu LUK. A jelikož jsem zjistil, že je článek pořád zajímavý, tak vám jej teď nabízím k přečtení


Proč bych ne-vedl středisko?
Otázku “ Proč vést středisko?“ jsem si často pokládal na konci letošního léta. Uzavíral se tříletý volební cyklus, na světě se dá dělat tolik zajímavých činností a ve skautském hnutí zrovna tak. Právě jsem absolvoval instruktorskou lesní školu Gemini a připojil se tak k dalším pěti členům našeho střediska s touto kvalifikací. Co se tedy stát členem některého z mnoha instruktorských vzdělávacích týmů? Také mi byla na jaře během jedné diskuze nad výzvami Junáka položena zákeřná otázka „Fleku, proč vlastně nekandiduješ do náčelnictva?“. Náčelnictvo je něco jako skautský parlament řešící strategické rozhodnutí, schvaluje vnitřní řády, úkoluje ústřední orgány organizace, atd. Vážně jsem o tom začal uvažovat v srpnu, kdy nás navštívilo několik členů tohoto sboru, a já získal dojem, že bych tam mohl být něco platný. Také se blížily volby do Okresní rady Junáka Prahy 10, která zastřešuje osm středisek, a dostal jsem nabídku stát se zástupcem vedoucího a sehrát tak významnou roli ve formování širšího dění. Další z řady možností, které se mi honily hlavou, bylo vrátit se k vedení oddílu, protože zájem dětí a rodičů v Petrovicích byl enormní, ale chyběl vedoucí.

Proč tedy vedu středisko?
Mohlo by se zdát, že je to proto, že jsem jej vedl i minulé období, ale není tomu tak. Naši vedoucí to vědí a někteří mohli mít i pár týdnů vrásky na čele z toho, že by měli zastat tuto roli. Osobně jsem moc rád, že alespoň jeden z nich se dokonce rozhodl pro tak odvážný krok, jako je kandidatura. Nakonec jsem se však rozhodl ve vedení střediska pokračovat.
Hlavním důvodem byl pocit, že mohu vedoucím a dalším našim členům ještě něco dát a že mne to pořád ještě baví. Dokázal jsem si představit, jak by se ještě mohlo středisko změnit k lepšímu, a dát tak svému následníkovi lepší startovní čáru. Vedení střediska je v podstatě téměř neomezený prostor k seberealizaci, zejména při spolupráci s ostatními. A také protože jsem našel silného spojence, kterým je můj zástupce Štaflík. Společně jsme pak vytvořili náš programový plán - 5 klíčových oblastí, na které se hodláme zaměřit. A i když je to zase něco nového, co by navíc mělo i ovlivnit práci přímo v oddílech, tak se nám podařilo přesvědčit většinu členů střediskové sněmu a naše kandidátská dvojice (hlasuje se vždy o dvojici) získala ve volbách většinu hlasů.

Co je potřeba pro vedení střediska?
Asi to nejdůležitější je odvaha začít. Ostatní už se člověk naučí a členové střediska mu hodně pomůžou. Největší nárok je asi kladen na vytrvalost a ochotu komunikovat. Ostatně mých 2020 emailů odeslaných za 2 roky a 2 měsíce není zrovna málo. A kolik času člověk stráví rozhovory po ICQ a dalších systémů pro instant messaging. Taky to chce velmi trpělivě odpovídat na všemožné otázky, mít hodně velkou fantazii a chuť svoje představy realizovat. Bez toho by to nebylo vedení, ale jen takové přešlapování na místě.

Co mě motivuje?
Kromě vnitřního pocitu, že pomáhám svému okolí a buduji tady v Praze lepší svět, mne motivují lidé kolem mne. Některé znám již celá desetiletí, tak stačí zavřít oči a vybaví se mi vzpomínky na zážitky s nimi. Jak v dětství překonávali drobné nesnáze a snažili se uspět ve zkouškách, které jsme na ně přichystali. A dnes vidím jak uspívají v životě a mají radost z toho, že se mohou starat o další mladší človíčky, kteří dorůstají do našeho světa. Sice nejsou biologicky jejich, ale vím, že se o ně starají jako o svoje vlastní. A i když je zřejmé, že největší odměna za jejich práci je děkovný výraz v jejich očích, tak se snažím našim vedoucím připravit co nejlepší podmínky pro jejich činnost a dát jim najevo, jak moc užitečné činnosti věnují svůj život. Zaslouží si to.

Co bud dál?
Rád bych připravil takovou příručku o vedení střediska, dal dohromady manuál, co se nám osvědčilo, co ne, a jak jsme co dělali. Aby nemusel každý začínat jako já od píky stylem „tady máš 3 přepravky dokumentů a starej se“. A kdo ví, třeba dáme se Štaflíkem a se všemi lidičkami z našeho střediska dohromady i víkendový seminář pro ostatní. A bude to seminář o nás.

Je skautská organizace více jako město či jako vesnice?

"Je skautská organizace více jako město či jako vesnice?" zní na první přečtení jako hloupá otázka, ale na druhé zamyšlení je odpověď na ni klíčová pro budoucnost.

Životu ve městě se právem vyčítá, že je velmi neosobní. Neznáte mnohdy ani své sousedy na patře, natož všechny lidi v panelovém domě, kde žijete. Skvělá dopravní infrastruktura dovolí, abyste se scházeli se svými známými ve vybrané kavárně, ale to nic nemění na tom, že mezi vámi je 100.000 anonymních lidí, které denně minete bez povšimnutí a pozdravu.

Na vesnici, kde je na stejném prostoru mnohem méně lidí, je situace úplně jiná. Máte svůj klid, a když se někde narodí dítě, tak o tom všichni vědí. Nejen, že zdraví každý každého, ale také se ať v dobrém či zlém o ostatní zajímá. Není třeba nahrazovat tento přirozený zájem o lidi čtením bulvárních magazínů o výstřelkách hvězd show-businessu či sportovcích, které jste viděli jen prostřednictvím televizní obrazovky.

A jak si stojí naše skautská organizace? Podobá se spíše vesnici či městu? Co víme o svých sousedech? Odpověď na tuto otázku je zcela jistě velmi individuální.

Když začneme u vztahu oddíl-středisko, tak již tady budou diametrální rozdíly. Mé domovské středisko by se z pohledu zvenku mohlo někomu jevit jako jeden velký oddíl. Všichni dobře známe všechny ostatní. Na radách se probírá, co se komu a jak daří. Máme hodně společných akcí (každý rok víkendový výjezd, akademii, velkou grilovací párty, vodu s rodiči), časopis, kam všichni přispívají a kde si přečtete, co kdo dělá, a v létě jezdíme zpravidla na jednu velkou louku, kde mají individuální tábory přeci jenom nějaký ten kontakt s ostatními.
A jak to asi mají jinde? Z rozhovorů s ostatními jsem získal pocit, že jsme spíše výjimka, než že by většina středisek fungovala takto. Daleko častěji středisko představuje spíše samostatně žijící oddíly, jejichž zástupci se scházejí na radách, aby vyřešili nebytné zlo. Mnohdy mezi vedoucími vládnou i napjaté vztahy a problém jednoho oddílu se ostatních netýká... možná se jim i škodolibě posmívají. No, snad není tak zle zrovna u vás, ale ujišťuji, že toto není fantasie, ale jen smutná zkušenost.

A co o úroveň výše. Co vím o těch skautech z vedlejšího střediska? Aha! Které je vlastně to vedlejší středisko? A teď nezáleží, jestli je vzdáleno 10 minut chůze či jízdou autobusem či třeba i desítky kilometrů. Kdo ví, jakou asi mají klubovnu? Kde táboří? Mají dostatek vedoucích? A jak jsou na tom s dětmi?
V mém okrese jsme si před pár lety řekli, že setkání na skautských závodech, kde většinu času děti stráví sami v lese, rozšíříme do víkendového obvodního srazu. A můžu vám říci, že radost z toho, že vidíte aspoň jednou za rok známé tváře a kolem nich hromádku hrajících si dětí potěší. Zeptáte se, co a jak. A když jim přívalové deště vyplaví klubovnu, tak rádi nabídnete pomoc. Víte, komu pomáháte a nejste jim lhostejní! Ještě větší význam pak má program pro rovery a rangers, kterých leckde není dost na kmen, a mají možnost se seznámit s někým, kdo je v jejich věku a ve stejné situaci. Znám střediska, která se zejména tomuto brání a bojí se, že jim roveři odejdou, tak si je raději drží pod pokličkou. Opak bývá pravdou, protože většina z nich odejde právě z nedostatku kontaktu se svými vrstevníky.

Říkáte si, že to zní růžově? Ano, ale ne pro všechny. I na našem okrese jsou střediska, která jsou defakto pouhým jedním oddílem. Jedná se o vedoucí "individualisty" jejichž nechuť komunikace s ostatními dostoupila takového stádia, že si raději založili 30ti členné středisko plné mrtvých duší nežli aby si komplikovali život s jinými. Jejich postoj se soustředí na "Stačí nám prachy, víc nás nezajímá, tak nám dejte pokoj!". A když se jich zeptáte, zda byste se ze zvědavosti nemohli přijít podívat na schůzku jejich oddílu, tak se na vás dívají s krajním podezřením a velmi odmítavě. Nerozumí vám a v hlavě jim asi zní poplašné zvony a myšlenky o inspekci, vnucování se a obavy z nějakých dopadů a možná i trochu studu.

Přemýšlím kolik, takto izolovaných ostrůvků v organizaci máme. A to ať středisek či zapouzdřených oddílů. Asi hodně. Možná, že bychom si mohli říci "Žij a nech žít!", ale moje výchova a povaha mi v lhostejnosti brání. Ať sám obyvatel města, tak kontakt s ostatními mi chybí. Jak rád bych zjistil, jak se mají moji přátelé jinde. A co mám společného s někým z jiného města? Řeč? Stejné bankovky v peněžence? Nadáváme na stejného politika? Nic moc o čem bych se chtěl bavit. Ale vím, že tam někde v tom městě je skupina přátel, která se mnou má společného mnohem více. Jezdí v létě na tábory, věnuje svůj čas ostatním, pracuje s mladšími a dětmi a není jim svět lhostejný. A všechny zamrzí, když v televizi nějaký trouba pronese poznámku, že čest a upřímnost se nenosí. A když se potkáme, tak si máme tolik toho co říci! Třeba měli nějaký dobrý nápad na hru či na řešení nějakého problému. A jak se jim líbí nová stezka pro světlušky a vlčata... A co nějaký dobrý vzdělávací kurz či třeba jen knížku k doporučení.

Přál bych si, aby naše skautská organizace dokázala být početná jak město a měla přátelskost lidí z vesnice.

Možná i tato touha vedla k tomu, že jsem rozdmýchal v mém středisku nápad na uspořádání celostátní soutěže oddílových a střediskových časopisů Speculator Scriptor. Navštívit všechny oddíly osobně nemůžu, ale aspoň takto se mi podaří pohlédnout do okénka jejich "bytu". Obrázek bude asi trochu zkreslený (v tomto pokoji si jistě uklidili) a také jen málo kdomá okna do svého bytu a je ochoten ostatním poodhalit záclonku. Všem, kteří tak učinili mockrát děkuji a dovolím si pozvat i ostatní k nakouknutí na http://speculator-scriptor.skauting.cz/index.php?id=1kolo&zobrazeni=nahledy.

Až se potkáme a já se Vás zeptám, jak se máte, tak vězte, že to není jen řečnická otázka, ale opravdový zájem. A proto si již teď v hlavě můžete připravit odpověď o něco zajímavější, nežli jen "Docela dobře.".

Jak si vážíme ceny práce?

Práce za odměnu je v neziskové organizaci založené na aktivitě tisíc dobrovolníků velmi citlivé téma. Jak to?

Ve skautském prostředí, které je založeno na bezplatné práci dobrovolníků, představují finanční náklady něco nepatřičného. Představte si následující případ. Je daleko přijatelnější nechat 3000 lidí (vedoucích táborů) strávit 2h vyplňováním formuláře nežli investovat 60.000 Kč na vytvoření informačního systému, který by daný čas zkrátil na 1 hodinu. Práce lidí si příliš nevážíme zato finanční hotovosti ano (v našem modelovém případě by 1hodina stála 20 Kč).

Zdá se to být jednoduché. Jenže každý jednotlivec je schopen se věnovat skautování v určitém časovém rozsahu. Co však, pokud potřebujeme někoho na tak velký úvazek, že jej nikdo není ochoten věnovat dobrovolně? Výjimkou mohou být skauti v důchodovém věku, kteří ovšem nezastanou vše a jejich počet díky přerušované skautské historii ubývá. Nezbývá tedy, nežli na některé pozice zaměstnat někoho, pro koho bude tato práce i základem živobytí.

Jak tedy odměnit skautské profesionály? Chceme po nich špičkové výkony, za které by v komerční sféře získali několikanásobek průměrného platu. Toto jim však není nabídnuto ani zdaleka. Stačí průměrný plat v kraji, kde žije a pracuje? Anebo je budeme platit třeba jako řidiče autobusu? A už slyším ty povzdechy... "Cože? Tolik? To snad ne... " Platit někomu za práci pro Junáka se přeci nesluší. Přesto to však vypadá, že se bez profesionálů nedokážeme na některých pozicích obejít. A také neinvestujeme tam, kde se to nepozná, protože vedoucí věnuje tolik času oddílu, že nějakých pár hodin navíc na vyplňování formulářů se již ztratí. Jen ještě sehnat někoho do ORJ, aby zkontroloval, že všichni ty formuláře vyplnili. Že nikoho nemáte? Nevadí, tak se ORJ zruší, a udělá to někdo na kraji. Tam už se zpravidla nějaký obětavec najde. Nebo je nějaká jiná cesta? Odpověď nechám na každém z Vás.

Novoroční zamyšlení o budoucnosti skautingu

Skauting se ve svém počátku neuvěřitelně rychle šířil po celém světě. Snad jen popularita nástrojů společnosti Google, kterým si vydobyla unikátní postavení ve světě internetu, by s ním snesla srovnání. Co však stálo za fenomenálním úspěchem skautského hnutí na počátku minulého století?

V Anglii za to zcela jistě zčásti může i popularita jeho zakladatele, ale co v jiných státech? Svojsík nebyl známou osobností, natož obdivovaným generálem, ale přesto se mu poměrně dařilo. Jako nejdůležitější vidím využití přirozeného zájmu tehdejší mládeže, která si chtěla hrát a prožívat to nejatraktivnější, co se v tehdejší společnosti nabízelo - objevitelské cesty a s tím spojené dobrodružství. Expedice do neznámých a tajemných zemí, zkoumání života místních obyvatel a umění přežít a poradit si za každých okolností. Již jen udělat si totem podle vzoru Indiánů bylo pro děti ohromně lákavé. Stačilo tohoto přirozeného zájmu využít, připojit k tomu několik málo již existujících ideálů a skauting byl na světě.

Ale jak by asi vypadal skauting, kdyby byl zakládán až dnes? Totemy a indiánské motivy již tolik netáhnout. Nebo snad znáte nějaké dítě, které by si před barákem stavělo totem? Dnešní mládež chodí za dobrodružstvím do kina či si jen doma pustí televizi a hned se může stát více než jen objevitelem, ale rovnou supertajným agentem a zachránit celý svět. Chlapci si podle příručky BP před sto lety hráli na vojáky s klacky, ale dnes mají k dispozici vojenské uniformy a věrné a "bezpečné" kopie střelných zbraní chrlící plastové kuličky. Chceš-li uvolnit svoji fantazii a zažít opravdové dobrodružství, tak si pustíš počítač a „naloaduješ“ se na server, kde se vyskytují tisíce jiných zájemců z celého světa, a HRAJEŠ. Sbíráš kouzelné předměty, zlepšuješ vlastnosti své postavy a plníš spolu se svými přáteli zadané úkoly. Tak nějak začínal i skauting, ale toto je mnohem propracovanější iluze imaginárního světa, která je dokonalá. Když se ti nedaří, tak prostě nahraješ poslední pozici a zkusíš to znovu. Chceš pauzu? Stačí zmáčknout klávesu a hra je přerušena. Jaká je to výhoda oproti reálnému světu! Mimochodem počet aktivních hráčů jedné z nejpopulárnější hry World Of Warcraft minulý týden překročil populaci České republiky a do několika let bude jen tuto hru hrát více lidí, než se hlásí ke skautingu na celém světě. Co tomuto fenoménu může konkurovat?

Dnešní svět dětí není svět nás, dospělých. Nelze se divit, že staré věci, které nás moc bavily, již netáhnou. Trampování s batohem po ČR nahradil sport a adrenalinové zážitky v přírodě s adekvátním vybavením (outdoor) a cestování po celém světě. Do Krkonoš se jezdí na víkend, ale na dovolenou se jezdí do Kordiller v Jižní Americe. Koupání v rybníce nahrazují aquaparky plné tobogánů a téměř každé dítě před nástupem do školních lavic již plavalo v moři a užívalo si potápění třeba v Egyptě. Mobilní komunikace také výrazně změnila chování lidí. Termín schůzek je možné kdykoliv přesunout a ještě před několika lety se nestalo, že by na výpravu přišlo jen několik dětí kvůli jednotlivci. Ten si po škole ještě chtěl zahrát s kamarádem na chvíli novou hru, ale zasekl se u ní a poslal SMSku dalšímu, že nejede, až se řetězová zpráva promítla v neúčasti většiny oddílu.

Skauting je na světě již dlouho, ale žádný zákon či naše přání mu v moderním světě nezaručuje přežití. Bude to mít čím dál těžší, a jestli se základní skautské myšlenky přestanou předávat mladším, tak zanikne.

Co s tím? Co udělám příští rok pro skauting já? Co uděláš ty? Co s tím uděláme společně? Nikdo jiný tu v tuto chvíli není a nestačí jen čekat, až přijde někdo další, který si s tím poradí, protože nikdo další třeba už nepřijde. A já teď přemýšlím o tom, co všechno bych mohl příští den udělat, aby skauting měl šanci v budoucnosti uspět. A budoucnost začíná již zítra.