Proč vedu...?

Tento týden se na mne obrátila má velmi blízká skautská přítelkyně a kamarádka s několika otázkami. Blíží se u nich střediskový sněm a ona bude muset převzít vedení svého střediska, protože nikdo jiný to dělat nechce. A ona sama vlastně také ne. Tak se mne ptala, co mne k motivuje k práci pro středisko, zda to má něco pozitivního a co je odměnou pro ostatní za práci v SR. Vzpomenul jsem si, že na téma "Proč vedu..." jsem psal článek na konci roku 2007 do rubriky nášeho střediskového časopisu LUK. A jelikož jsem zjistil, že je článek pořád zajímavý, tak vám jej teď nabízím k přečtení


Proč bych ne-vedl středisko?
Otázku “ Proč vést středisko?“ jsem si často pokládal na konci letošního léta. Uzavíral se tříletý volební cyklus, na světě se dá dělat tolik zajímavých činností a ve skautském hnutí zrovna tak. Právě jsem absolvoval instruktorskou lesní školu Gemini a připojil se tak k dalším pěti členům našeho střediska s touto kvalifikací. Co se tedy stát členem některého z mnoha instruktorských vzdělávacích týmů? Také mi byla na jaře během jedné diskuze nad výzvami Junáka položena zákeřná otázka „Fleku, proč vlastně nekandiduješ do náčelnictva?“. Náčelnictvo je něco jako skautský parlament řešící strategické rozhodnutí, schvaluje vnitřní řády, úkoluje ústřední orgány organizace, atd. Vážně jsem o tom začal uvažovat v srpnu, kdy nás navštívilo několik členů tohoto sboru, a já získal dojem, že bych tam mohl být něco platný. Také se blížily volby do Okresní rady Junáka Prahy 10, která zastřešuje osm středisek, a dostal jsem nabídku stát se zástupcem vedoucího a sehrát tak významnou roli ve formování širšího dění. Další z řady možností, které se mi honily hlavou, bylo vrátit se k vedení oddílu, protože zájem dětí a rodičů v Petrovicích byl enormní, ale chyběl vedoucí.

Proč tedy vedu středisko?
Mohlo by se zdát, že je to proto, že jsem jej vedl i minulé období, ale není tomu tak. Naši vedoucí to vědí a někteří mohli mít i pár týdnů vrásky na čele z toho, že by měli zastat tuto roli. Osobně jsem moc rád, že alespoň jeden z nich se dokonce rozhodl pro tak odvážný krok, jako je kandidatura. Nakonec jsem se však rozhodl ve vedení střediska pokračovat.
Hlavním důvodem byl pocit, že mohu vedoucím a dalším našim členům ještě něco dát a že mne to pořád ještě baví. Dokázal jsem si představit, jak by se ještě mohlo středisko změnit k lepšímu, a dát tak svému následníkovi lepší startovní čáru. Vedení střediska je v podstatě téměř neomezený prostor k seberealizaci, zejména při spolupráci s ostatními. A také protože jsem našel silného spojence, kterým je můj zástupce Štaflík. Společně jsme pak vytvořili náš programový plán - 5 klíčových oblastí, na které se hodláme zaměřit. A i když je to zase něco nového, co by navíc mělo i ovlivnit práci přímo v oddílech, tak se nám podařilo přesvědčit většinu členů střediskové sněmu a naše kandidátská dvojice (hlasuje se vždy o dvojici) získala ve volbách většinu hlasů.

Co je potřeba pro vedení střediska?
Asi to nejdůležitější je odvaha začít. Ostatní už se člověk naučí a členové střediska mu hodně pomůžou. Největší nárok je asi kladen na vytrvalost a ochotu komunikovat. Ostatně mých 2020 emailů odeslaných za 2 roky a 2 měsíce není zrovna málo. A kolik času člověk stráví rozhovory po ICQ a dalších systémů pro instant messaging. Taky to chce velmi trpělivě odpovídat na všemožné otázky, mít hodně velkou fantazii a chuť svoje představy realizovat. Bez toho by to nebylo vedení, ale jen takové přešlapování na místě.

Co mě motivuje?
Kromě vnitřního pocitu, že pomáhám svému okolí a buduji tady v Praze lepší svět, mne motivují lidé kolem mne. Některé znám již celá desetiletí, tak stačí zavřít oči a vybaví se mi vzpomínky na zážitky s nimi. Jak v dětství překonávali drobné nesnáze a snažili se uspět ve zkouškách, které jsme na ně přichystali. A dnes vidím jak uspívají v životě a mají radost z toho, že se mohou starat o další mladší človíčky, kteří dorůstají do našeho světa. Sice nejsou biologicky jejich, ale vím, že se o ně starají jako o svoje vlastní. A i když je zřejmé, že největší odměna za jejich práci je děkovný výraz v jejich očích, tak se snažím našim vedoucím připravit co nejlepší podmínky pro jejich činnost a dát jim najevo, jak moc užitečné činnosti věnují svůj život. Zaslouží si to.

Co bud dál?
Rád bych připravil takovou příručku o vedení střediska, dal dohromady manuál, co se nám osvědčilo, co ne, a jak jsme co dělali. Aby nemusel každý začínat jako já od píky stylem „tady máš 3 přepravky dokumentů a starej se“. A kdo ví, třeba dáme se Štaflíkem a se všemi lidičkami z našeho střediska dohromady i víkendový seminář pro ostatní. A bude to seminář o nás.