Já? Ne. Tedy ano, ale ne sám!

Zrovinka se teď podílím na pořádání jednoho kurzu. Skupinka lidí, spolu-instruktorů, je hrozně fajn, ale každý má své mouchy. Jak to jen udělat, aby všechno klaplo a i jim se to líbilo? Inu, vzpomenul jsem si na svou starší povídku na toto téma, kterou jsem kdysi napsal pro rádce mého oddílu.


Byl jednou jeden kluk a byl to nadaný hoch. Škola mu šla, obzvláště počítače. Měl partu svých spolužáku, a protože byl chytrý a pohotový, tak byl mezi nimi hodně oblíben. Když se vedly nějaké spory v partě či se rozhodovalo o tom, co se bude dělat, tak měl vždy poslední slovo. Prostě kluci ho brali, snažili se mu zalíbit, a tak dělali vše, co jim řekl.

No a jelikož se tento hoch rád bavil a zajímal se o počítače, tak samozřejmě v jeho životě kralovaly počítačové hry - střílečky, běhačky a hopsačky či hry strategické. Hrál rád a měl bohaté rodiče, takže mu vždycky po chvíli škemrání koupili každou hru, kterou si přál. Jenže proti počítači, to samozřejmě není taková zábava jako porazit živého protivníka, nejlépe kamaráda, aby se pak člověk mohl vytahovat. Jo jo, to jsem ti to tenkrát nandal. Chacha, teď jsi to pěkně schytal. Jak již víte, tak náš kluk byl bystrý a rychlý, takže mu takovéto hry pěkně šly. Dařilo se mu porážet své kamarády. Obzvláště dobře si vedl v hrách strategických či logických. Kluci ho za to zprvu obdivovali, později je to ovšem přestalo bavit a už se nechtěli nechat od našeho hocha neustále porážet. Nikdo proti němu neměl zájem hrát a jeho popularita začala prudce klesat. To však našeho hocha mrzelo. Byl rád středem pozornosti, zájmu všech kluků. Ležel v posteli a přemýšlel o tom. Nedařilo se mu usnout. Co mám jen dělat?

Nechtělo se mu někdy nechat ostatní jen tak vyhrávat. On byl lepší, takže si to přeci nezasloužili. Co takhle si najít nové kamarády, ti by možná byli ochotní si zahrát proti mně. Neznají mne, takže bych si určitě získal jejich obdiv. To by se mi líbilo. No jo, ale co kdybych potkal někoho lepšího než jsem já? Hrozné pomyšlení. Úplně mu z toho přeběhl mráz po zádech. A i kdybych nepotkal, tak by se moji noví kamarádi začali stejně zanedlouho nudit, jako ti současní. Nespokojeně se v posteli převalil. Tudy cesta nevede.

No a co hrát jiné hry? Třeba v těch střílečkách, tak tam to záleží více na náhodě. Tam bych asi nevyhrával tak snadno. Možná by mě dokázali někdy i porazit. No jo, ale pak bych opět ztratil svůj respekt tím, že bych prohrál. Jak to udělat? Krom toho, kdybychom hráli střílečky dlouhodobě, tak se stejně vyrovná počet šťastných náhod s počtem smůl a vyjde to nastejno. Stejně budu pořád vyhrávat nejvíc.

Přerovnal si v posteli polštář. A co to udělat tak, že nás bude hrát víc najednou. To je nápad. Každý z kluků bude určitě chtít být na straně vítězů. Jelikož nejlepší jsem já, tak se kluci se budou prát o to, kdo se mnou bude v týmu a kdo bude muset hrát proti mně. Jupí a mám vyhráno. U kluků budu v oblibě. A ještě můžu neomezeně vyhrávat. Na druhou stranu, ale vždycky budou nějací kluci proti a ti budou naštvaný, proč zrovna oni museli prohrát? Proč ne ten druhej. A nakonec budou zase naštvaní hlavně na mne.

Náš hoch se nespokojeně převalil ve své posteli. Pořád ještě nemohl usnout, v hlavě mu strašil ten herní problém. Takže pokud ho mají mít ostatní v oblibě, tak by je neměl porážet, ani by neměli hrát proti sobě. Jak to tedy udělat? A co takhle, kdyby hráli všichni za jednu stranu. Když se navolí hodně protivníků, tak je to pro jednoho moc těžký, ale společně by to mohli zvládnout. Každý bude mít svoji základnu a je to. Jenže počítač je silný protivník. Některým klukům se určitě nebude dařit tak jako mně a já jim budu muset pomáhat. A jestli jim budu muset pomáhat, tak se zase pozná, že jsem lepší a nebude je to bavit a nebudou mě mít rádi. Ach jo! Ten problém snad nemá řešení.

Postel připadla našemu chlapci dneska nějaká nezvykle tvrdá. Nohou odkopl peřinu- bylo mu pod ní nějaké horko. Najednou mu prolétla hlavou myšlenka. A co kdybychom hráli všichni naráz za jednu základnu? To by byla paráda! Každý by mohl dostat na starost něco jiného. Jeden by se staral o zásobování, druhý o výrobu, třetí o jednotky,…. No a já, já bych tomu všemu mohl velet. Všechno bych řídil, na všechno bych dohlížel a tam kde by to bylo potřeba, tam bych pomohl. To by mě kluci měli rádi. Každému by se našla jeho funkce, kterou by se zabýval a jelikož jednotky dojdou bez výroby a výroba dojde bez zásobování, tak úspěch záleží na práci všech. Všichni vyhrajou a budou si myslet, že to je právě kvůli němu. Samozřejmě, že bez správného vedoucího základny, který má všechno na starosti, bychom prohráli. No a tím vedoucím budu já. A mám to. Hned zítra tenhle nápad řekne své partě a půjdou nějakou takovou hru najít. A to byla poslední myšlenka našeho hocha, než konečně spokojeně usnul.