Já? Ne. Tedy ano, ale ne sám!

Zrovinka se teď podílím na pořádání jednoho kurzu. Skupinka lidí, spolu-instruktorů, je hrozně fajn, ale každý má své mouchy. Jak to jen udělat, aby všechno klaplo a i jim se to líbilo? Inu, vzpomenul jsem si na svou starší povídku na toto téma, kterou jsem kdysi napsal pro rádce mého oddílu.


Byl jednou jeden kluk a byl to nadaný hoch. Škola mu šla, obzvláště počítače. Měl partu svých spolužáku, a protože byl chytrý a pohotový, tak byl mezi nimi hodně oblíben. Když se vedly nějaké spory v partě či se rozhodovalo o tom, co se bude dělat, tak měl vždy poslední slovo. Prostě kluci ho brali, snažili se mu zalíbit, a tak dělali vše, co jim řekl.

No a jelikož se tento hoch rád bavil a zajímal se o počítače, tak samozřejmě v jeho životě kralovaly počítačové hry - střílečky, běhačky a hopsačky či hry strategické. Hrál rád a měl bohaté rodiče, takže mu vždycky po chvíli škemrání koupili každou hru, kterou si přál. Jenže proti počítači, to samozřejmě není taková zábava jako porazit živého protivníka, nejlépe kamaráda, aby se pak člověk mohl vytahovat. Jo jo, to jsem ti to tenkrát nandal. Chacha, teď jsi to pěkně schytal. Jak již víte, tak náš kluk byl bystrý a rychlý, takže mu takovéto hry pěkně šly. Dařilo se mu porážet své kamarády. Obzvláště dobře si vedl v hrách strategických či logických. Kluci ho za to zprvu obdivovali, později je to ovšem přestalo bavit a už se nechtěli nechat od našeho hocha neustále porážet. Nikdo proti němu neměl zájem hrát a jeho popularita začala prudce klesat. To však našeho hocha mrzelo. Byl rád středem pozornosti, zájmu všech kluků. Ležel v posteli a přemýšlel o tom. Nedařilo se mu usnout. Co mám jen dělat?

Nechtělo se mu někdy nechat ostatní jen tak vyhrávat. On byl lepší, takže si to přeci nezasloužili. Co takhle si najít nové kamarády, ti by možná byli ochotní si zahrát proti mně. Neznají mne, takže bych si určitě získal jejich obdiv. To by se mi líbilo. No jo, ale co kdybych potkal někoho lepšího než jsem já? Hrozné pomyšlení. Úplně mu z toho přeběhl mráz po zádech. A i kdybych nepotkal, tak by se moji noví kamarádi začali stejně zanedlouho nudit, jako ti současní. Nespokojeně se v posteli převalil. Tudy cesta nevede.

No a co hrát jiné hry? Třeba v těch střílečkách, tak tam to záleží více na náhodě. Tam bych asi nevyhrával tak snadno. Možná by mě dokázali někdy i porazit. No jo, ale pak bych opět ztratil svůj respekt tím, že bych prohrál. Jak to udělat? Krom toho, kdybychom hráli střílečky dlouhodobě, tak se stejně vyrovná počet šťastných náhod s počtem smůl a vyjde to nastejno. Stejně budu pořád vyhrávat nejvíc.

Přerovnal si v posteli polštář. A co to udělat tak, že nás bude hrát víc najednou. To je nápad. Každý z kluků bude určitě chtít být na straně vítězů. Jelikož nejlepší jsem já, tak se kluci se budou prát o to, kdo se mnou bude v týmu a kdo bude muset hrát proti mně. Jupí a mám vyhráno. U kluků budu v oblibě. A ještě můžu neomezeně vyhrávat. Na druhou stranu, ale vždycky budou nějací kluci proti a ti budou naštvaný, proč zrovna oni museli prohrát? Proč ne ten druhej. A nakonec budou zase naštvaní hlavně na mne.

Náš hoch se nespokojeně převalil ve své posteli. Pořád ještě nemohl usnout, v hlavě mu strašil ten herní problém. Takže pokud ho mají mít ostatní v oblibě, tak by je neměl porážet, ani by neměli hrát proti sobě. Jak to tedy udělat? A co takhle, kdyby hráli všichni za jednu stranu. Když se navolí hodně protivníků, tak je to pro jednoho moc těžký, ale společně by to mohli zvládnout. Každý bude mít svoji základnu a je to. Jenže počítač je silný protivník. Některým klukům se určitě nebude dařit tak jako mně a já jim budu muset pomáhat. A jestli jim budu muset pomáhat, tak se zase pozná, že jsem lepší a nebude je to bavit a nebudou mě mít rádi. Ach jo! Ten problém snad nemá řešení.

Postel připadla našemu chlapci dneska nějaká nezvykle tvrdá. Nohou odkopl peřinu- bylo mu pod ní nějaké horko. Najednou mu prolétla hlavou myšlenka. A co kdybychom hráli všichni naráz za jednu základnu? To by byla paráda! Každý by mohl dostat na starost něco jiného. Jeden by se staral o zásobování, druhý o výrobu, třetí o jednotky,…. No a já, já bych tomu všemu mohl velet. Všechno bych řídil, na všechno bych dohlížel a tam kde by to bylo potřeba, tam bych pomohl. To by mě kluci měli rádi. Každému by se našla jeho funkce, kterou by se zabýval a jelikož jednotky dojdou bez výroby a výroba dojde bez zásobování, tak úspěch záleží na práci všech. Všichni vyhrajou a budou si myslet, že to je právě kvůli němu. Samozřejmě, že bez správného vedoucího základny, který má všechno na starosti, bychom prohráli. No a tím vedoucím budu já. A mám to. Hned zítra tenhle nápad řekne své partě a půjdou nějakou takovou hru najít. A to byla poslední myšlenka našeho hocha, než konečně spokojeně usnul.

Skautská seznamka, proč ne?

Určitě jste slyšeli, že řada skautských akcí pro rovery a rangers (typicky 16-24let) fungují jako skautská seznamka. Je tomu dobře? Není to nějaké nebezpečí? A jak jsme na tom vlastně se sexuální výchovou?

Zdá se, že téma sexuality je jedno z těch citlivějších v našem skautské organizaci. Jako důkaz lze vzít i určitou "cenzuru" jíž se dostalo pořadatelům velké roverské akce OBROK. Pro větší propagaci on-line obchodu s památkovým zbožím typu trička a další osobní prádlo umístili na to spodní vícesmyslné heslo "Obrok mi to nestačí". Fotka s modelkou (zajištěna výrobcem zboží... nápis byl dokreslen v grafickém programu) nabízející dané prádlo se pak dostala i do upoutávky na tento obchod na Skautské Křižovatce (http://krizovatka.skaut.cz/zpravodajstvi/3788-obrok-e-shop-se-otevira/). Následně se mezi čtenáři rozpoutala diskuze k tomuto článku... zda je to vhodné... a co chudáci patnáctiletí roveři a rangers... až byla na zásah (domluva?) ústředí tato fotka odstraněna.

O čem to svědčí? Zejména, že máme obavy o kvalitu sexuální výchovy, kterou se dostává našim náctiletým členům. Snad každý rover již slyšel xyz něco o první pomoci, ale kdy a jak má použít kondom.... nebo jste víte o nějakém takovém programu v nějakém kmeni? Ostatně na nepokrytí partnerských mezilidských vztahů upozorňoval ve svém vystoupení před dvěma lety i PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D., když shlédl nabídku kurzu pro rovery a rangers. A na posledním Mikulášském semináři měl na toto téma velmi pěknou přednášku. V našem programu věnujeme mnoho času "týmové práci", ale soužití dvou lidí - muže a ženy - se sotva dotkneme. A přitom právě toto by mělo být předmětem skautského programu, jestli máme naplňovat heslo "Skauting pro život".

Osobně bych tedy na místo cenzury obsahu "námi dospělými abychom uchránili naši nezkaženou mládež" uvítal osvětu tématu sexuality a zahrnutí do skautské výchovy. Ostatně ne nadarmo odpověděl jeden účastník vůdcovského kurzu na otázku, proč si jako téma své písemné práce vybral "Sexuální výchova a skauting" - chtěl jsem si vybrat něco, co by si ještě někdo přečetl. Doufám, že ji brzy zveřejní a povede se k ní dlouhá diskuze.

To, že na skautských akcích vznikají nové vztahy, je věcí přirozenou. Stejně tak vznikají ve škole či i v jiném prostředí. Setkal jsem se ovšem i s lidmi, kteří na nějakou skautskou akci jedou právě za účelem se seznámit. Dávají cíleně přednost skautskému prostředí pro seznámení - respektive skautským partnerům byť z druhého konce republiky. Je to dobře či špatně? U těch náctiletých to asi není tak promyšlené. Hlavní roli stejně bude hrát vzájemná přitažlivost a pokud bude vzdálenost nepřekonatelná, tak se vztah ukončí sám. Tak proč pro ně nezřídit skautskou seznamku? Jen aby nám pak neklesla popularita akcí.

Pokud ovšem dospělí a aktivní skaut o sobě prozradí "Jsem jel na lesní školu, abych tam zbalil nějakou skautku, protože to se skautingem myslím vážně a normální holka by pro něj neměla pochopení", tak přemýšlet, zda tady není něco špatně. Cílevědomost je až děsivá. Když se kouknu na své domovské středisko, kde již byly 2 "skautské" svatby - tj. oba partneři aktivně skautují, ale také 2 "polo-skautské" svatby, kdy jen jeden z partnerů skautoval. Tak nevidím nějaký jasný předěl, zda jeden typ manželství může být šťastnější než ten druhý. Také je třeba říci, že i "přiženění neskauti" jsou lidé velkých morálních hodnot, byť je nezískali ve skautingu. To asi bude významnější faktor.

Je tedy lepší skautský partner či nikoliv? Také jsem dříve hledal odpověď na tuto otázku. A myslím, že ji bude muset nalézt každý z nás skautů sám. Já již svou odpověď znám - vlastně ji znal již léta.

Ano či ne? Jaké je rozhodování?

Občas mne při sledování publicistních pořadů televize, kde vyjadřují obyčejní lidé názory na politiky, napadá, jak si asi stojí členové Náčelnictva Junáka? Jak často si asi všichni říkají "Co to tam na tom ústředí zase vymysleli?". Tak to víte vy. Ale jak se na "tu svoji vládu" může dívat člen NJ?


Mám tu čest být právě v tuto chvíli na té druhé straně barikády, a tak tedy mohu zprostředkovat jaké to je být tím, kdo má možnost rozhodovat. Sice se jedná o kolektivní zodpovědnost, výrazně jiná než-li je u členů státní exekutivy, ale nicméně je Náčelnictvo Junáka nejvyšší rozhodovací orgán mezi sněmy.


Určitě nemám pocit, že si můžu dělat co chci, jak by se mohlo každému na první pohled zdát. Ono totiž každé hlasování dost „bolí“. Stojí hodně přemýšlení a to nejen díky nápisu na kartičce „potvrzení o výkonu funkce“, kde stojí „Činovník zodpovídá za škodu, která by organizací vznikla zaviněným porušením povinností spojených s výkonem uvedené funkce.“. Přál bych každému zažít ten pocit zodpovědnosti, že právě jedno hlasování může znamenat, že získáme významnou konkureční výhodu proti jiným dětským organizacím (víte, že nové skautské stezky jsou mezi pionýry daleko diskutovanější než-li mezi skauty?) či to může rozeštvat hodně členů hnutí. Zvednout ruku pro to či raději ji nechat dole? Stojí za to zachovat skautské časopisy, ale více do nich investovat nebo raději jejich vydávání zastavit či snad nechat celou situaci "vyhnít" a nic neřešit? To snad raději nikoliv, jinak bychom se mohli dočkat nepříjemných překvapení jako v případě prodejny JUN, která byla "zachráněna" na poslední chvíli. Každé hlasování představuje přeci jenom nějaké to zamyšlení a to zejména v situaci, kdy mu stav hnutí leží na mysli.


Věřím, že dnešní doba je o něco méně náročná na „Sofiiny volby“, ale možná právě nemožnost se vyhranit naší organizace vůči vnějšímu prostředí trochu ubírá naší schopnosti rozeznat, že nám jde o společnou věc – lepší svět. Proto i sebemenší rozdílnost v názorech či pohledu na věc vyvolává velké emoce. Taková "drobnost" jako je 5 obrázků elfa ve stezce pak ad absurdum vede k tomu, že někteří balí kufry a odchází pryč z hnutí. Bohužel.

Jak to funguje se velmi výrazně projevilo v situaci, kdy po velmi vypjaté schůzi Pražské Rady Junáka (rozebírali se podmínky krajských grantů), kde jsem byl jako host s jedním příspěvkem, došlo k neplánované teambuildingové aktivitě a to chycení zloděje, který právě vykrádal moje auto. V ten moment byla tak zřetelně vidět hranice mezi námi skauty a zlodějem, že veškeré rozbroje ze schůze zmizely jako mávnutím kouzelným proutkem. Najedou byli všichni přítomní skauti zase jeden tým.


Přál bych si, aby u všech ta chuť o trochu změnit svět byla daleko silnější než-li postoj zda toho je třeba dosáhnout s časopisy pro všechny či nikoliv. Hned bych se mohl rozhodovat snadněji. Možná proto také Náčelnictvo Junáka jako jednu z priorit navrhlo sněmu tak málo srozumitelné sousloví "pocit sounáležitosti", ale to je omyl. Nám chybí něco jiného - buď třídní nepřítel či hrdost na společný výsledek.

Mají mikro-celebrity svědomí?

Mají mikro-celebrity svědomí? Jak mne napadla tato otázka? Protože jsem před nějakou dobou četl zajímavý článek Miloše Čermáka (redaktor časopisu Reflex), který se zabýval existencí mikro-celebrit.

Teď máte dvě možnosti. Buď věnujete trochu času a přečtete si tento zajímavý článek a pak můžete přeskočit k následujícímu bloku. Anebo můžete pokračovat dále tímto odstavce a přečíst si stručné převyprávění obsahu článku.
Ten se věnuje postřehu, že když člověk přenese část svého života na internet (založí blog, má účet na facebooku, atd.), tak se změní i jeho chování. Najednou část svého okolí začne vnímat jako "publikum", pro které více či uměle vytváří nějakou svou image. A na světě je mikro-celebrita. Již se nemůže chovat jako dříve. Autor blogu věnovaného ekologii nemůže riskovat, že ho někdo mobilem vyfotografuje, jak cpe na sídlišti do popelnice igelitku s netříděným odpadem. Kdyby se to dozvědělo jeho padesát pravidelných čtenářů, byl by úplně znemožněn. A taková mikro-celebrita se chová tak, jako by část jejich mysli fungovala jako PR oddělení. A má to zajímavé dopady, které pan Čermák začal pozorovat i sám u sebe a popsal je vtipně ve svém článku.

Tak teď již víme, co je to mikro-celebrita a že právě určitou mírou veřejnosti je ovlivněno její chování. Co je však ono zmíněné PR oddělení lidského mozku? Co způsobí to, že bychom se styděli za nějaké chování? Svědomí či snad čest? To, co mne na článku zaujalo především, je určitá paralela mezi chováním autora a mým vlastním. Najednou jsem měl pocit, že jsem svým způsobem mikro-hvězda, ale v té době jsem žádný blog neměl. Jaké image však hlídalo moje PR oddělení? Moje zásady! Moje skautské zásady. To je ono. Uvědomil jsem si, že tím, že se veřejně hlásím ke skautingu, se v mé mysli stávám mikro-celebritou. Někdy je to hodně těžké, ale nastavuji si očekávané chování a to nejen vůči veřejnosti, kolegům v práci, ale zejména i všem lidem ze skautského prostředí.

A nejen to. Uvědomil jsem si něco daleko významnějšího. Že dokonce mám svoji image i sám před sebou. A je pro mne ta nejcennější. A mám ji dokonce rád. Asi ze mne skauting udělal micro-celebritu i přede mnou samým.