Růst v rámci skautské organizaci?

Možná jste se také setkali s určitým despektem ke některým skautům ve svém okolí, kteří mají na sobě nálepku „kariéristi“. Tj. vypadá to, jako by se účelově zaměřovali na získávání postů ve skautské organizaci na místo toho, aby se věnovali „přízemnější činnosti“ jako je vedení oddílu. Je to však správný pocit? A není přirozený postup k náročnějším rolím naopak žádoucí?

Jedno z klíčových slov při výběru zaměstnání bývá i perspektiva profesního růstu. Tj. možnosti postupně rozvíjet své schopnosti a dovednosti a zastávat zodpovědnější a náročnější role. Kromě toho, že jsou vyšší posty zpravidla o něco více honorované, je asi důležitějším faktorem udržení dobrého vztahu k práci – tedy neupadnu do stereotypu, ale bude mne stále bavit (což je vzhledem k tomu, kolik času jí člověk stráví, hodně důležitý aspekt).

Z určitého pohledu se dá podívat na skautskou organizaci i tak, že vlastně nabízí určitou možnost „profesního“ růstu. Dokonce jsem se setkal se zajímavým názorem, že skautská výchova nekončí tím, že jsem splnil všechny body stezky, ale že to skutečně nejdůležitější si člověk osvojí až vedením oddílu. A měl by jej vést nějakou chvíli každý, kdo k tomu má aspoň trochu vlohy. Většina z čtenářů bude asi souhlasit.

Možná by se dal tento postoj ještě posunout a říci, že vedení střediska je až skutečně to, co dává možnost se rozvinout. A něco na tom určitě bude, protože vedení dospělých, kteří vás v řadě případů vnímají jako sobě rovného (nebo dokonc e mají navrch), je něco úplně jiného než pracovat s dětmi. Ani vedení roverského kmene není srovnatelné, protože tam pořád „o nic nejde“…. tedy jde, ale nehrozí vám dohady s finančím úřadem, řešení hrozby ukončení nájemní smlouvy na klubovnu nebo snad problém odchodu vedoucích či ještě hůře hádky nad nějakou malicherností a nedej bože zpronevěru či pokutu.

Nicméně já jsem osobně vedením střediska hodně získal, bavilo mne to a mohu jen doporučit. Moje rodiče mi vždy říkali, abych se taky kromě skautování věnoval i své práci a péči o domácnost, atd. A já jsem jim odpovídal, že středisko je defakto mé podnikání – malá firma s 170 zaměstnanci (členy), jen netvoří produkty na prodej, ale výsledkem jsou o něco lepší zaměstnanci. A že zkušenosti s jeho správou získané v práci bohatě zúročím. Určitě je též dobré do životopisu. (Pozn.: Občas mne teď i po několika měsících předání funkce přepadá takový pocit prázdnoty… jako když jsem něco ztratil. Vyvažuje to jen radost z času stráveného s mou dcerkou a též, jak zodpovědně moje nástupkyně k vedení střediska přistoupila. Veve držím palce!)

Ale zpátky k tématu růstu v Junáku. Bohužel mám dojem, že všechny „vyšší funkce“ jsou vnímány jako něco skoro za trest nebo jen pro ty „kariéristy“. Kdo by také chtěl řešit otázky alá „kdo si půjde stoupnout k tomu pomníčku?“ nebo „je tu snad někdo, kdo by chtěl dělat ty závody?“…

Naštěstí tomu tak není všude a jsou tu i kladné příklady, kdy se někdo osvědčil a postoupil k náročnější roli. A kde se něco zajímavého děje, tak tam se lidé přidávají. Úspěch táhne. A je úsměvné si všimnout lehké závisti ostatních, když si třeba na facebooku přečtou, že si někdo vybíral svoji vlastní skautskou asistentku.

Nemyslím si, že by vyšší funkce byly pro každého. A to ani vedení střediska. Každý by si měl najít v naší organizaci roli, která mu vyhovuje. Je ale škoda, že často vnímáme kandidáty na funkce jako někoho, kdo se obětoval či kariéristu. A ne jako někoho, komu bychom mohli závidět, protože se ve své stávající funkci osvědčil, předal ji a teď bude mít možnost naučit se další nové věci, o kterých většina z nás nemá ani tušení.

Tak trochu jiná priorita

Na minulém VSJ bylo schváleno usnesení týkající se priorit Junáka. Obsah usnesení se skladá ze tří hlavních témat. Zaměření na kvalitu činnosti a získávání & udržení lidí jen těžko může někdo rozporovat (vlastně nic jiného v naší skautské organizaci ani neděláme). Jak však rozumět problému nedostatečné sounáležitosti?

Ještě než-li se dostaneme k položené otázce, bylo by dobré si říci, kde se vzala témata projednávaná na minulém VSJ. Postup byl dle mých informací celkem prozaický… na jednání NJ bylo přineseno 10 rozličných „tezí“ a v diskuzi a následém hlasování se vybraly tři nejpopulárnější. Asi nikoho nepřekvapí, že zvítězily ty nejobecnější – např. „Je normální založit skautský oddíl“ je příliš konkrétní a vlastně i obsažen v části získávání lidí, než-li aby uspěl. Témata pak byla dále rozpracovávana v rámci pracovní skupiny na VRJ a nápady následně předloženy jako materiály na VSJ, projednány a související usnesení schváleno.

Naplnění usnesení VSJ se špatně hodnotí. Zaměření na kvalitu již bylo dáno běžícím projektem obnovy nástrojů skautského výchovného programu (chvála mu) ke kterému přibylo témat sebehodnocení (rozpracováno). S tématem lidí a související personalistiky se kromě několika článků v skautských časopisech zatím moc nepostoupilo, ale první použitelné výstupy se již rýsují (jobs, uvítací balíčky). Oblast sounáležitosti se rozvinul pouze zajímavý projekt Skautské století, ale další témata jako je kroj a členská karta jsou zatím v zárodku. (Více informací k prioritám naleznete v materiálu pro delegáty VSJ 02_zprava_UO.pdf).

Podívejme se blíže na oblast sounáležitosti. Proč zvolilo NJ před lety toto téma? Co jej vedlo k poznání, že je takový abstraktní a běžně nepoužívaný pojem „sounáležitost“, je oblast na kterou se zaměřit? Osobně nemám problém, že by se na nějaké skautské akci (například na Obrok, různé kurzy, setkání) nějak účastníci navzájem vyhraňovali vůči ostatním.

Připravený projekt skautské století nejspíše přispěje k určitému semknutí členů organizace. Poznání, že se k ní hlásí hodně lidí jež pro skautské ideály trávilo mnoho let v žaláři, vyvolává vnitřní respekt. Možná však spíše než-li sounáležitost vzbudí pocit obdivu a přiblíží dnešní generaci, která pro skauting netrpěla, celou řadu skutečných vzorů. Vznikne tak i zajímavá digitální kronika skautské historie. Děkuji za projekt, ale skutečně odstraní důvody zvolení tohoto tématu ze strany Náčelnictva?

Nejsem si jist. Myslím totiž, že příčina volby byla někde jindy a to v nedostatečnému vztahu mezi vedením organizace a jejími řadovými členy. Nazval bych to propast důvěry ve vlastní vedení. Ta se projevuje tak, že přijetí nějakého rázného rozhodnutí (vlastně skoro jakéhokoliv rozhodnutí) dojde fakticky vždy k negativní odezvě a oponentnímu vyjádření od členů. Stačí jen sledovat Křižovatku a zjistíte, že aktuálně nejdiskutovanější téma je Logo zvolené pro Oslavu 100 let. Provázejí jej většinou zamítavé příspěvky. Jako by diskutující neměli zájem respektovat proces vedoucí k výběru loga a zcela ignorovali i vysvětlující důvody k volbě textového štítku a závěry skupiny skautů, která se tím odpovědně zabývala.

Jistě, že správná míra kritického vnímání je na místě a politická kultura našeho státu (zejména v posledních dnech) nabádá k nejvyšší míře opatrnosti a vede k značné podezíravosti. Nicméně právě tuto chybějící aspoň základní míru důvěry v to, že se to dělá správně, vidím jako příčinu volby tohoto tématu ze strany NJ. Například i v nedávné době, kdy se řešila otázka budoucnosti skautských časopisů, bylo jedno z reálně zvažovaných rizik i možnost rozštěpení organizace – tj. vydělení části jejich odpůrců. Černý scénář se v tomto případě naštěstí nenaplnil, ale nízká míra důvěry v ústředních orgány bohužel vede k jejich ochromení v rozhodování, velké opatrnosti a raději držení Status Q dokud to jde i v řadě oblastí, kde by změna byla dávno žádoucí.

Máme nějakou naději to změnit? Snad ano. Na VSJ nás nejen čekají diskuze k řadě citlivých témat. Docela se na ně těším. Budou také též i volby členů vedení jež budou mít v rukou směřování organizace v následujících letech. Dejte jim kromě svého hlasu i trochu své důvěry. Třeba vás pak příjemně překvapí. :-)

Existuje skautská politika?

Politika je slovo označující dle wikipedie proces a metodu rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory. V televizi i denním tisku je světové i naší státní politice věnován poměrně velký prostor, takže všichni máme nějakou představu jak vypadá. A co skautská politika? Existuje vůbec? Jak to vypadá „tam nahoře“?

Nedalo mi to se po Valném sněmu Junáka tohoto tématu nedotknout. Asi by bylo dobré Vás čtenáře na začátku tohoto příspěvku upozornit, že vycházím zejména z vlastních zkušeností z působení v NJ v minulém období a své neúspěšné kandidatury na VSJ. Zájemce o bulvární a skandální informace obsahem zamyšlení asi zklamu, neboť netrpím meciášským komplexem (že vše dobré tvoří pouze Flek) a výsledek volby ve mně nevyvolal žádnou zahořklost, ale spíše pocit úlevy. Vnímal jsem totiž od začátku mého působení situaci v NJ a ústředí hodně kriticky a svou povahou (…prý nejsem stavěný na mávnutí rukou nad neřešením…) a silným pocitem zodpovědnosti vůči Junáku byl tak často hnán k rozhodnutím plout proti proudu. A i když to teď vypadá, že po VSJ proud nabírá ten správný směr, tak to tak jednoduché nebude. Proč ne? A tím se vracím k mým zkušenostem ze „skautské politiky“.

První zjištění se týká uvědomění se rozdílu mezi tím, „jak to funguje“ a „jak se o tom mluví“. Jako vystudovaný inženýr jsem naučen, že důležitější je jak to funguje než-li jak to vypadá, ale ve světě politiky to tak neplatí. Tam se často hraje na city a zejména není možné získat přímou zkušenost, takže se většina řídí názorem jiných či tím, co si přečte či uslyší. Což samozřejmě dává prostor to podat ze správné perspektivy. A já jsem tedy začal vnímat důležitou roli opozice – není třeba ji volit, ale vždy je třeba jí naslouchat, protože „vládnoucí“ strana má přirozenou vlastnost všechno lakovat na růžovo a popisovat vše jako úspěch, i když tomu tak třeba není. U skautů to platí také. Četli jste například ve skautském tisku o nějakém neúspěchu? Například rozpadu pracovní skupiny či odboru? A není vám to teď trochu podezřelé…

Rovnou bych navázal bodem druhým, který se týká právě prostoru v médiích. Ve státní politice se o něj vede defakto souboj a ztráta jejich pozornosti se rovná propadu voličských preferencí. V tu chvíli totiž převládne „výklad“ reality soupeřící strany. Proto jsou také strany ochotny vložit takové prostředky do volební kampaně a oblepit celou ČR letáčky. Čím více prostoru, tak tím lépe. Ve skautské politice jsem si reklamních letáčků nevšiml, neboť kandidátů je málo a nejsou tedy třeba. Tedy většinou, ale třeba před třemi lety byl krajský sněm A.B.Svojsíka velmi napínavý a dvě poměrně vyrovnané skupiny se ucházely o přízeň delegátů. VSJ byl v porování s tímto nuda – malá SMS kampaň či doporučení koho nevolit na shromáždění HKVS.

Třetím bodem je umění říci to, co chtějí lidé slyšet a hlavně stručně. To je těžké zejména v situaci, když toho máte hodně na srdci či je to složité téma. Dav je ovšem netrpělivý a chce slyšet odpověď do minuty, možná méně. Na VSJ padla otázka na strategii (zrovna jako na potvoru jako první na mne). Což je téma, kterému jsem se poměrně intenzivně věnoval jak na půdě NJ (tam zájem nebyl), tak i později pod vedením VRJ (tam se nejprve řešily priority). Strávil jsem tím hodně času a již jen sladit se nad tím, jak taková strategie vypadá a jak se k ní dostat nám ve dvou trvalo několik týdnů a další dva měsíce se na tom shodnout na VRJ. Připravil jsem k z podpůrných nástrojů i vysvětlující 4 minutové videohttp://www.you­tube.com/watch?…. Zkuste shrnout tolik práce do 15 vteřin. Nicméně politik, i ten skautský, to musí umět.

Čtvrtým bodem jest uvědomění si, že voliči mají krátkou paměť a je tedy možné jim opakovaně předkládat stejná témata. Pravice pořád straší levicí, proplétání politiky s businessem, korupce, aj. Stačí problém řešit, není třeba jej vyřešit. Náhodou jsem vzal do rukou materiál na VSJ v roce 2008, kde se například píše, že tehdejší Skupina NJ pro kroj předložila na jedno své zasedání i vzorek dámské halenky. Nepřipadá vám to povědomé? Kam se asi ztratil… nu, jsou zkrátka témata, která přetrvávají i ve skautském prostředí.

Pátým bodem je asi zjištění, že nezáleží tolik na tom, co jste udělali a co jsou vaše záměry, ale jde o to jak vás mají rádi. Když jste neoblíbení, tak je jedno co děláte, protože to stejně nikdo neocení. Proto také politici tak sledují výzkumy veřejného mínění a mají haldu poradců, kteří jim pomáhají budovat ten správný image. Musím říci, že jsou bratři skauti, kteří se chovají obdobným způsobem a hlavním měřítkem pro rozhodnutí je „co by tomu řekli lidi“. Dalo by se říci, že si na tom vyloženě zakládají. Vybavuje se mi úsměvná situace, kdy předložené usnesení NJ vytýkající způsob zpracování jedné směrnice VRJ, nebylo schváleno nikoliv z důvodu věcného obsahu, ale aby se skautský lid nedivil, že se nahoře děje něco nestandardního. Na místo toho byl raději do zápisu udělen VRJ úkol k nápravě. Něco na tom bude, protože NJ by samozřejmě mělo při svých rozhodnutích zohledňovat jejich dopad do hnutí, ale to už jsme zpět u bodu jedna. Kruh se uzavírá a zamyšlení končí.

Chtěl bych na závěr poděkovat překvapivě velkému množství lidí, kterých si vážím a kteří se mi ozvali s vyjádřením lítosti nad mou neúspěšnou kandidaturou, poděkovali mi za hromadu odvedené práce či mi nabídli další působení (zvážím a ozvu se, ale můj nejdůležitější projekt dnes oslavil 10 měsíců života :-) ). Určitě pro ostatní někdy příště nasdílím, jaké to ty tři dlouhé roky v NJ bylo (ano, psát do blogu není má politická agitka, ale má osobní podpora dobrého nápadu od jehož zrodu k realizaci uběhl pouhý rok).Teď bych rád zakončil představou zářné budoucnosti Junáka, kde bude řada neúspěšných kandidátů, protože to bude známka zdravé personální situace. Stojí to vždy kousek odvahy dát se všanc a riskovat neúspěch. Chtěl bych pak všem svým pěti porazitelům popřát hodně zdaru, odvedené práce a pamatujte si, že máte vždy v ruce o jeden argument navíc: „Jestli mi tohle neschválíte, tak já rezignuji a pak tu budete příště mít Fleka.“ :-)

Čemu tleská VSJ?

Zaznamenal jsem minulý týden několik příspěvků u přátel na Facebooku, že Valný sněm Junáka (VSJ) neodhlasoval nic moc převratného… asi nikoliv, ale i tak několik zajímavých momentů z VSJ by stálo za to zmínit. Díky tomu, že byli delegáti za ústřední orgány usazeni na pódium a tedy poměrně blízko řečnickému pultu, mohu zprostředkovat osobnější pohled na některá vystoupení. Tak která to jsou?

Vtipně a úderně začal starosta města Kolína Vít Rakušan, který jako bývalý učitel vyjevil, že ač členové skautských oddílů nebyli vždy nejhodnější nebo ne že by nikdy neporušovali školní řád (jež však označil za něco nepředstavující tu nejvhodnější normu pro život), tak ocenil jejich kreativitu, ctění hodnot a úroveň spolupráce. Jeho proslov zarezonoval v sále tak silně, že jeden z následujících řečníku ani nevěděl, co dalšího by dodal. A to vše povídal přímo, bez jakýchkoliv poznámek a při odchodu od pultíku se velmi spokojeně usmíval.

Velmi silný moment bylo vidět pana Jiřího Stránského ve chvíli kdy za svoji celoživotní oddanost skautským myšlenkám obdržel nejvyšší skautské vyznamenání – řád stříbrného vlka. Již jen vědomí toho, že na světě nemůže být více než dvanáct žijících nositelů tohoto vyznamenání, zdůrazňuje jeho význam jež byl navíc podtržen dlouhotrvajícím potleskem v sále stojících lidí. Sevřené rty a dojatý výraz tváře naznačoval, že ač o předání vyznamenání věděl dopředu, tak na toto se připravit nemohl. Potlesk byl doufejme aspoň částečnou satisfakcí za léta v kriminále a oceněním jeho trvalé pomoci Junáku (například teď loboval u ředitele ČT, aby k výročí 100 let skautingu natočili dokumentární film).

Druhou osobou odměněnou potleskem ve stoje byl za svoji exceletní a čtrnáct let trvající práci pro Junáka Bořek Slunéčko – hospodářský zpravodaj VRJ a vícestarosta Junáka. Po letech se rozhodl změnit klima a odjíždí na zkušenou do zahraničí, do firemní sféry. Znám jej jako člověka věcného, emoce moc nevyjadřujícího, ale tak intezivní a dlouhý potlesk jej velmi dojal – až k slzám. Ten potlesk měl v tu chvíli hodnotu miliónů a za svou pomoc ostatním a ekonomické vedení Junáka si jej určitě zaslouží. Ještě jednou díky z tvou odbornou pomoc.

Co je však na celém VSJ nejzajímavější je disciplína všech zúčastněných při dodržování jednacího řádu. Projednávání je vlastně taková malá exkurze do toho, jak funguje klasická sněmovna, kde se může přihlásit o slovo kdokoliv. Ta však zasedá třeba i týdny a delegáti VSJ měli také minimum času vstřebat proceduru projednávání, ale přesto to fungovalo. Z pódia bylo vidět, jak mikrofony putovaly sálem a lidé vyslovovali své názory. Takže ten závěrečný potlesk patřil všem v sále.

Je skautská organizace více jako město či jako vesnice?

Je skautská organizace více jako město či jako vesnice?" zní na první přečtení jako hloupá otázka, ale na druhé zamyšlení je odpověď na ni klíčová pro budoucnost.

Životu ve městě se právem vyčítá, že je velmi neosobní. Neznáte mnohdy ani své sousedy na patře, natož všechny lidi v panelovém domě, kde žijete. Skvělá dopravní infrastruktura dovolí, abyste se scházeli se svými známými ve vybrané kavárně, ale to nic nemění na tom, že mezi vámi je 100.000 anonymních lidí, které denně minete bez povšimnutí a pozdravu.

Na vesnici, kde je na stejném prostoru mnohem méně lidí, je situace úplně jiná. Máte svůj klid, a když se někde narodí dítě, tak o tom všichni vědí. Nejen, že zdraví každý každého, ale také se ať v dobrém či zlém o ostatní zajímá. Není třeba nahrazovat tento přirozený zájem o lidi čtením bulvárních magazínů o výstřelkách hvězd show-businessu či sportovcích, které jste viděli jen prostřednictvím televizní obrazovky.

A jak si stojí naše skautská organizace? Podobá se spíše vesnici či městu? Co víme o svých sousedech? Odpověď na tuto otázku je zcela jistě velmi individuální.

Když začneme u vztahu oddíl-středisko, tak již tady budou diametrální rozdíly. Mé domovské středisko by se z pohledu zvenku mohlo někomu jevit jako jeden velký oddíl. Všichni dobře známe všechny ostatní. Na radách se probírá, co se komu a jak daří. Máme hodně společných akcí (každý rok víkendový výjezd, akademii, velkou grilovací párty, vodu s rodiči), časopis, kam všichni přispívají a kde si přečtete, co kdo dělá, a v létě jezdíme zpravidla na jednu velkou louku, kde mají individuální tábory přeci jenom nějaký ten kontakt s ostatními.

A jak to asi mají jinde? Z rozhovorů s ostatními jsem získal pocit, že jsme spíše výjimka, než že by většina středisek fungovala takto. Daleko častěji středisko představuje spíše samostatně žijící oddíly, jejichž zástupci se scházejí na radách, aby vyřešili nebytné zlo. Mnohdy mezi vedoucími vládnou i napjaté vztahy a problém jednoho oddílu se ostatních netýká… možná se jim i škodolibě posmívají. No, snad není tak zle zrovna u vás, ale ujišťuji, že toto není fantasie, ale jen smutná zkušenost.

A co o úroveň výše. Co vím o těch skautech z vedlejšího střediska? Aha! Které je vlastně to vedlejší středisko? A teď nezáleží, jestli je vzdáleno 10 minut chůze či jízdou autobusem či třeba i desítky kilometrů. Kdo ví, jakou asi mají klubovnu? Kde táboří? Mají dostatek vedoucích? A jak jsou na tom s dětmi? V mém okrese jsme si před pár lety řekli, že setkání na skautských závodech, kde většinu času děti stráví sami v lese, rozšíříme do víkendového obvodního srazu. A můžu vám říci, že radost z toho, že vidíte aspoň jednou za rok známé tváře a kolem nich hromádku hrajících si dětí potěší. Zeptáte se, co a jak. A když jim přívalové deště vyplaví klubovnu, tak rádi nabídnete pomoc. Víte, komu pomáháte a nejste jim lhostejní! Ještě větší význam pak má program pro rovery a rangers, kterých leckde není dost na kmen, a mají možnost se seznámit s někým, kdo je v jejich věku a ve stejné situaci. Znám střediska, která se zejména tomuto brání a bojí se, že jim roveři odejdou, tak si je raději drží pod pokličkou. Opak bývá pravdou, protože většina z nich odejde právě z nedostatku kontaktu se svými vrstevníky.

Říkáte si, že to zní růžově? Ano, ale ne pro všechny. I na našem okrese jsou střediska, která jsou defakto pouhým jedním oddílem. Jedná se o vedoucí „individualisty“ jejichž nechuť komunikace s ostatními dostoupila takového stádia, že si raději založili 30ti členné středisko plné mrtvých duší nežli aby si komplikovali život s jinými. Jejich postoj se soustředí na „Stačí nám prachy, víc nás nezajímá, tak nám dejte pokoj!“. A když se jich zeptáte, zda byste se ze zvědavosti nemohli přijít podívat na schůzku jejich oddílu, tak se na vás dívají s krajním podezřením a velmi odmítavě. Nerozumí vám a v hlavě jim asi zní poplašné zvony a myšlenky o inspekci, vnucování se a obavy z nějakých dopadů a možná i trochu studu.

Přemýšlím kolik, takto izolovaných ostrůvků v organizaci máme. A to ať středisek či zapouzdřených oddílů. Asi hodně. Možná, že bychom si mohli říci „Žij a nech žít!“, ale moje výchova a povaha mi v lhostejnosti brání. Ať sám obyvatel města, tak kontakt s ostatními mi chybí. Jak rád bych zjistil, jak se mají moji přátelé jinde. A co mám společného s někým z jiného města? Řeč? Stejné bankovky v peněžence? Nadáváme na stejného politika? Nic moc o čem bych se chtěl bavit. Ale vím, že tam někde v tom městě je skupina přátel, která se mnou má společného mnohem více. Jezdí v létě na tábory, věnuje svůj čas ostatním, pracuje s mladšími a dětmi a není jim svět lhostejný. A všechny zamrzí, když v televizi nějaký trouba pronese poznámku, že čest a upřímnost se nenosí. A když se potkáme, tak si máme tolik toho co říci! Třeba měli nějaký dobrý nápad na hru či na řešení nějakého problému. A jak se jim líbí nová stezka pro světlušky a vlčata… A co nějaký dobrý vzdělávací kurz či třeba jen knížku k doporučení.

Přál bych si, aby naše skautská organizace dokázala být početná jak město a měla přátelskost lidí z vesnice. Až se potkáme a já se Vás zeptám, jak se máte, tak vězte, že to není jen řečnická otázka, ale opravdový zájem. A proto si již teď v hlavě můžete připravit odpověď o něco zajímavější, nežli jen „Docela dobře.“.

Skandály a sojky kořením společnosti?

V minulém čísle časopisu Respekt (18/2011) jsem četl zajímavý článek o roli „whistleblowers“ což by v českém jazyce odpovídalo „sojkám“. Jsou to osoby, které se snaží upozornit na nekalé praktiky, takový hlídači veřejného pořádku (proto ty sojky). Není snadné vypustit do světa „skandál“, ale pokud dokážou překonat strach a vykřiknout, zachraňují svět. Zpravidla jsou totiž tito lidé v české společnosti odsuzováni a persekuováni – nikdo nechce mít problémy, které nemusí, či to bourá jeho vysněnou představu o světě. Jak jsou na tom skauti ve své společnosti bratrů a sester?

Vytáhnout něco na veřejnost je často vnímáno jako „udavačství“ a to je po zásluze potrestáno. Je to však chyba. Oni to zpravidla dělají ve veřejném zájmu a nečeká je nic příjemného. Nejhorší situace je, když je podvodné jednání součást dané kultury.

Jednou ve článku zmiňovanou osobou byl i Radek Váňa jež před lety upozornil na uplácení v českém fotbalové lize. Váňa popisuje, jak již od mlada si vzal trenér útočníky stranou a učil je simulovat, jak spadnout ve vápně tak, aby rozhodčí písknul penaltu. A běda tomu, kdo při zápase po náznaku faulu neupadl. Dostal vynadáno, zejména když byl rozhodčí na jejich straně. Zajímavý je jeho popis, že dokud byl Váňa malý, připadalo mu to normální a měl pocit býti hrdinou, když díky simulovanému pádu jeho družstvo vyhrálo. Jak však stárnul tak zjistil, že spíše než-li výsledek byl důležitý pocit si dobře zahrát. Všude přítomná korupce a pocit trapnosti mu však bral radost ze hry. Po zápase se pak i styděl, když si blahopřáli k vítězství, ale věděl, že to bylo ovlivněné. Až se rozhodl tuto praxi zveřejnit a převratná televizní reportáž byla na světě.

Co mne zaujalo byla informace o tom, jak trenér v rámci co nejlepších výsledků dokázal u svých svěřenců pokřivit charakter a vyvolat pocit radosti, když se jim podařilo obelstít rozhodčího. Chtělo by se mi říci, že toto je něco, co u skautů asi jen tak nehrozí a měly by se s tím seznámit všichni rodiče. Na druhou stranu si nejsem jistý, kolik opravdových sojek je mezi skauty? Nebudeme spíše ti, kteří si vybaví bod skautského zákona týkající se přátelství a raději problém pomineme? Vždyť vypuštěním skandálu na svět určitě někoho poškodím, třeba i někoho blízkého….

Zajímavým poznatkem, jak si na tom stojí skauti, byla obdoba hry „diplomacie“, kterou Ornela vzala na jedno ze zasedání Náčelnictva Junáka. Byl to asi jeden z mála momentů, kdy jsme se nevěnovali projednávání materiálů, ale určité formě rozvoje vzájemné spolupráce (někteří to později k mému překvapení později označili za pokus o manipulaci, ale mne přišlo přínosné). Hra nás totiž rozdělila do skupinek představujících různé státy a omezila možnosti vzájemné komunikace mezi nimi. Některé státy měly k dispozici dostatek zdrojů, jiné nikoliv. Bylo nutné se domluvit na jejich přerozdělení, aby byla pokryta každoroční spotřeba všech států dřív než někde nastane nouze. Když by totiž zdroje některému státu došly, tak měl ještě k dispozici míčky jež představovaly skandály a které bylo možné hodit po jiném státu. Ten se buď mohl vzdát svých zdrojů nebo palbu opětovat. Vyhrál ten, kdo hodil poslední skandál a vtip byl samozřejmě v tom, že se do bitvy mohly potenciálně zapojit i další státy, takže jsme postupně začali v daném omezeném čase domlouvat různé aliance a vyměňovat si nadbytečné zdroje, atd.

Vyřešit hru se nám podařilo poměrně rychle a ani skandály nemusely být použity. Vlastně asi ani nikdo moc nechtěl, jak vyplynulo z následné zpětné vazby. Naše výchova se tomu brání. Zajímavé na hře bylo to, že použití skandálu vlastně představovalo katalyzátor jak se k výsledku dobrat, protože se tím zkrátil zdlouhavý řetězec vyjednání nutný k přesunu zdrojů.

Takže zpět k tématu whistleblowers. Myslím, že aspekt přátelství má u skautů větší význam než-li u běžného člověka naší konzumní společnosti a o to je to těžší. Je tu ovšem i určitá protiváha a to ve formě nejhůře měřitelného bodu, jež se týká souladu myšlenek, slov a skutcích. Tento bod také nabízí největší zdroj vnitřní síly jež může posloužit i k tomu překonat obavy a vykřiknout, že je něco špatně.I skauti tedy mohou být sojky a já bych rád popřál naší společnosti sojek hodně, protože je jich potřeba.

Náčelnictvo NJ bylo nemocné...

… je titulek, který vystihuje podstatu tohoto příspěvku, jež je naplněním příslibu se vrátit k tématu, jaké to bylo v Náčelnictvu. Co to bylo za nemoc a existuje nějaká léčba?

Rozhodl jsem se podělit se o svůj pohled na fungování NJ zveřejněním textu jež jsem napsal před necelým rokem jako reakci na kritický dopis adresovaný NJ od jednoho skautského instruktora a bývalého člena NJ. Text je v původním znění, ale i tak celkem srozumitelný, a naleznete jej v příspěvku níže..

Možná si po přečtení řeknete…. tohle jsem měl vědět dříve… či proč to Flek zveřejňuje až teď? Jak jsem psal v minulém příspěvku, tak nikdo nemá rád skandály a navíc se jedná o osobní a tedy nezbytně zkreslený pohled a nikoliv důkladnou, metodicky zpracovanou a připomínkovanou analýzu. Navíc nemám zkušenost předchozích NJ, takže je možné, že to bylo dříve mnohem horší. Zejména jsem však dříve usoudil, že zveřejnění textu by neznamenalo pro Junáka nic přínosného a jen odvedlo pozornost od smysluplné práce (jak je vidět na stávajících politických aférách v parlamentu). Teď je však období, kdy by určitá otevřenost mohla být ku prospěchu věci, protože staré již skončilo a nové NJ svoji práci ještě nezačalo – má tedy čistý stůl.

Díky tomuto textu jsem totiž získal motivaci k práci na pozitivní formulaci fungování Náčelnictva – tj. Zpracování Vize a Hodnocení kvality v rámci projektu vedeného Dickem. Říci je to špatně je snadné, ale říci jako to dělat lépe je těžší. Stálo mne to v minulých měsících několik desítek hodin práce připravit základní znění. Kritéria kvality NJ jsme pak dále v celkem pěti velmi dlouhých večerech (dnes byl poslední) na Skypu procházeli, zpřesňovali a mnohokrát přepsali společně s Dickem, Číčou a Rejpalem. Věřím, že aktuální znění se brzy objeví k připomínkování na http://kvalita­.skauting.cz/ko­mentare/komen­tare-nj.html a že to bude materiál, který poslouží nejen Náčelnictvu.

Tak tedy všem čtenářům přeji snad zajímavé počtení (viz níže) a členům NJ bych chtěl popřát dostatek času na společnou práci, aby se necítili jako já v minulém období a aby si mohli dát samé dobré známky. :-)

>

Nazdar Jxxxy, 30.6.2010

sice píšeš, že nežádáš odpověď na svůj otevřený dopis a ani jsme jej neprobírali v plénu NJ, jsem se rozhodl ti napsat můj pohled neboť mne tvůj dopis celkem oslovil v mnoha směrech.Možná není můj postoj zrovna loajální k představě ideálně fungujícího NJ, ale o to je osobnější. Čím mne tedy tvůj dopis oslovil?

Zaprvé jsem totiž jeden ze skupiny v tvém dopise zmíněných „sociálně plnoletých třicátníků“, který právě uvítal první přírůstek do své rodiny a má již nějakou tu praxi v oboru (jako IT poradce z mnoha rozličných společností v ČR i ve světě).

Zadruhé do NJ jsem se vlastně dostal dostal právě přes vzdělávání – při absolvenci ILŠ jsem měl možnost mluvit se zástupci NJ (jak si nedokáží poradit s tématem strategie a řízení organizace) a také tenkrát načichl k postupu přípravy Priorit Junáka, kde mi chyběla odpovídající hloubka zamyšlení (analýza) a konkrétní návrhy řešení problémů. A protože jsem se podílel na zpracování podobných témat v mém oboru, nabídl jsem svoji pomoc Junáku a to formou své kandidatury na posledním VSJ.

Zatřetí nejsem spokojen s fungováním NJ. Ještě dnes si vzpomínám, že se nás kandidátů při představování hned první večer VSJ ptal, kolik času jsme ochotni tomu obětovat. Seděl jsem na krajní židli a odpovídal poslední, a tak jsem si vyslechl odpovědi ostatních (něco jako že potřebný si vždy čas najdou, atd.) a uvedl svoji inženýrskou odpověď až 30 hodin týdně, což je to co věnuji v průměru skautingu. Myslím, že svým angažmám svůj závazek plním.

Píšeš, že jste dříve strávili dlouhé noci pilováním řádů. Kolegové z řad NJ prominou, ale dnes bohužel mám pocit že jsem jedním z mála, co vůbec něco aktivně dělá. Většina času zasedání NJ se věnuje řešení harmonogramu programu tak, abychom stihli probrat to nejnutnější v čase, kdy jsme aspoň usnášenischopní. Neúčast některých mých kolegů a kolegyň mi přijde trysktní a jak pak po nich chtít v rámci NJ nějakou větší aktivitu! Zástupci krajů si to přijedou „odseděť“, neboť po nich přeci nemůže nikdo chtít víc než zastupovat kraj. On tu aktivitu vlastně nikdo po nich ani nepožaduje neboť přístup vedení NJ je velmi obdobně laxní. Zasedání jsou takový sprint přes témata na místo rozmýšlení a hlubší rozbor. Toto poznání pro mne bylo velkým zklamáním.

Osobně mne mrzí výsledný styl práce ústředních orgánů.NJ má myslet a zvažovat a VRJ má jednat. Jenomže z historie má VRJ tu zkušenost, že NJ nikdy nic pořádného nevytvořilo, takže raději vše pomaleji valí po svém, než-li by měla spoléhat na NJ. V podstatě předkládá jen nezbytné minimum materiálů, kde chce mít „krytá záda“. Většině členů NJ to navíc vyhovuje – nemusejí se s ničím dělat a jen čekají až to dostanou na talíři. Bohužel je ovšem třeba říci, že toho má VRJ tolik, že sotva stíhá „provozní“ záležitosti, že ji na rozvojové projekty nezbývá tolik času s čestnou výjimkou Ondřeje Kupky – Dicka, který před sebou valí obnovu skautské programu (pozvolna, ale jistě).Na druhou stranu to také znamená, že VRJ věnuje svůj čas pouze neochotně čemukoliv, co se jim nehodí do krámu. Názor jednoho člena NJ pro ně skoro nic neznamená a i rozhodnutí NJ mohou být přehlížena či odkládána. Je to ale celkem pochopitelné, že se věnují tomu čemu rozumí a považují za nálehavé a důležité, než-li tomu co jim je předkládáno zvnějšku. Jestli je to optimální stav? Asi nikoliv a v tomto směru to vypadá, že se v posledních letech příliš nezměnilo.

Pokud jde konkrétně o strategii Junáka kterou zmiňuješ, tak rozumím, že to může vypadat jako že NJ opět něchává něco zpracovat VRJ. Faktický stav je takový, že závěr který jsem si po seznámení s fungováním ústředí učinil je, že „NJ strategii nepotřebuje, ale VRJ ano.“ NJ totiž v současném složení a řízení nic realizovat nedokáže. Jenomže VRJ se nejprve zaobíralo prioritami a na moji výzvu se věnovat analýze potřeb organizace příliš nereagovalo, ale čas běží, a tak se téma vrátilo zpět. Na letošního začátku roku jsem se spojil s Milošem Říhou – Šípkem, který dostal stejné téma z pohledu VRJ na starost jako součást jedné z priorit. A řešíme tedy téma společně a domluvili jsme se na reportování a úzkou spolupráci s VRJ, a tak podal návrh na zrušení pracovní skupiny NJ jež se spíše zodpovídá NJ. Aktivita tedy dál běží a například jsme již zpracovali kompletní katalog činností a aktivity v Junáku – základní kostru pro připravovanou analýzu, máme vybraný nástroj pro modelování procesů, atd. Věřím, že se tato iniciativa ještě výrazně rozběhne a bude mít i plnou pozornost VRJ a posléze i NJ (až začnou vznikat konkrétní realizační záměry).

Zmiňuješ se o tématech VSJ. Bohužel se nepodaří je sestavit na základě výstupech z analýzy současného stavu, a tak soupis vznikl „expertním přístupem“. Témat bude několik a myslím, že jsou vlastně všechna stěžejní – například změna názvu organizace, definice podoby a použití skautského kroje, atd. Hlasoval jsem i pro zařazení téma vzdělávání, ale zatím nebylo shledáno dostatečně připravené. Třeba se k tomu vrátíme či doplnění Skupina NJ pro VSJ.

Zapáté tedy souhlasím, že i vzdělání není věnována patřičná pozornost. Přijde mi to jako velká škoda, protože podle mne je po samotné obnově programu systém vzdělávání ten nejdůležitější krok, co má Junák před sebou. Navíc když ze statistik lze vyčíst, že během 5 let vymění 80% vedoucích oddílů a je tedy velká šance v poměrně krátké době výrazně změnit styl vedení oddílů. Malý pokrok v oblasti vzdělávání je dán faktem, že půl roku po posledním VSJ opustil VRJ dlouholetý Zpravodaj pro vzdělávání Pavel Černý – Op a starosta dokázal sehnat pouze „dočasnou“ náhradu ve fukci Vít Růžička (Víťa), který měl na své 1,5 roční působení ambici pouze schválit již zpracovaného nové znění řádu pro vzdělávání zahrnující kompetence a dále uspořádat ÚLŠ. Takže se to za dva roky nikam neposunulo. Osobně jsem byl velmi zklamán z toho, že se již před dvěma lety nevyužily výstupy, které jsme připravili tenkrát v rámci vzdělávacích kurzů jichž jsem se účastnil a vždy aktuální verze posílal. Jednalo se například o poměrně kvalitní seznam instruktorských tak i čekatelských kompetencí. Bohužel obě témata spala a ve VRJ nebyl nikdo, kdo by se tomu věnoval a změnilo se to až s nástupem Barbory Tichavové – Rozárky (nového zpravodaje) před rokem. Shodou okolností jsem se minulý měsíc zapojil do obou skupin (čekatelské x instruktorské) pracujících na znění kompetencí založených na kompilátu přístupů různých kurzů a s radostí shledal, že když to půjde podle plánu, tak by na podzim měly být hotové dvě nové sady doplňující skautský systém vzdělávání. Příští rok poběží jako experiment a další rok by se snad mohlo schválit. Přiznám se, že jaký je koncept OČK a LŠ mi v tuto chvíli není jasný a vnímám to jako bod k řešení.

Zašesté také zvažuji, jak má být organizováno vedení naší organizace. Píšeš, že nevidíš jako výhodné rozdělení agendy ústředí mezi mnoho malých úvazků. Myslím, že „rozdrobení“ funkcí ve VRJ je výsledkem kompromisu mezi tím – chci někoho, kdo tématu rozumí, x kolik mám financí x kolik času je Junáku vybraný jednotlivec ochoten obětovat. Myslím, že nezáleží ani tak na typu pracovního úvazku jako na efektivitě a množství věnovaného času. Nechci porovnávat výkony členů VRJ, ale máme v ní jak svěklé dobrovolníky tak i profesionály. Na typu úvazku v podstatě nezáleží a myslím, že se José snaží hledat vždy optimální variantu.

Za sedmé z výše popsaného je zřejmé, že vnímám hodně potřebné dále zlepšit fungování ústředí Junáka. Nicméně je trochu složité si zodpovědět, jak toho dosáhnout. Myslím, že kdyby členové NJ věnovali NJ aspoň tolik času, kolik věnuje vedoucí oddílu vedení oddílu, tak bychom dokázali pohnout mnoha tématy a odlehčit tak VRJ. Tím nemyslím, že by členové NJ neskautovali, ale třeba se věnují svým jiným skautským úvazkům a práci v NJ tak čas nevěnují. Navíc i během posledního období jsem zaznamenal několik kvalitních lidí z řad krajů, kteří NJ jen propluli, protože usoudili, že tomuto „tlachání nad bezzubým usneseními, aby zněly příjemně našemu členstvu“ věnovat svůj čas nebudou.

Osobně mám pocit, že za mnou zůstala nějaká znatelná brázda. Nevím, jak je to vidět na venek, ale významně jsem se zapojil třeba do řady věcí… schválení projektu skautských časopisů i přesto, že nikdo nevěřil, že to v NJ projde; využití slevy na dani pro vedoucí za jejich práci i když to bylo nejprve zamítnuto; lepší systém na rozdělení dotací krajům; jako první člověk v historii jsem vznesl pozměňovací návrhy k rozpočtu Junáka; zavedení on-line systému SkautIS (brr, když si vybavím těch dohadů než-li se na tom začalo dělat!); efektivnější TDC (motivační systém hodnocení pro ředitele, členství v Radě TDC, atd.); změna podoby zadání a vyhodnocení ročního plánu VRJ; revizi v ZvOJ JHČH – po JUN další průšvih působení Hrocha; drobně jsem se zapojil do vyjednávání rámcové smlouvy s T-Mobile a připravuji výběrové řízení na výhodnější podmínky vedení bankovního účtu; v procesu je změna Volebního řádu a také nové znění Statutu TDC a v podstatě i nový Jednací řád, který zlepšil procesní stránku fungování samotného NJ.

Mé svědomí, zda plním svůj závazek z VSJ, je tak čisté. Nicméně vnímám, že je to pořád jen zlomek toho, co by se vše mohlo někam dotáhnout, kdyby se zapojili všichni členové NJ aspoň trochu. A stihlo by se ještě výrazně víc, když by se zapojili podle představ jaké měli v době, kdy do NJ vstupovali. Za dva roky vidím znatelný pokrok v promyšlenosti předkládaných materiálů a i kultuře jejich projednání, ale je to dost? Mé současné angažmá mne vede k zamyšlení hledat místo, kde je chyba. Klást si otázky, zda to jde nějak napravit a co se s tím dá udělat.

Souhlasím, že asi nebudu sám, kdo se vnitřně se ptá, zda se mám spíše věnovat své kariéře a rodině (o to výraznější je krásný pocit z dcerky, co se narodila minulý týden) či jen svému oddílu a středisku a nebo si máme dát tu práci a věnovat dále svůj čas a energii Junáku. Nemám za sebou desetiletí záslužné práce pro ústředí Junáka. Nicméně i vám padesátníkům bylo před dvaceti lety, když se to rozjížděla skautská organizace, třicet let. Výzvy byly možná jiné, ale stáli jste před stejným rozhodnutím jako já a řada mých vrstevníků. Přál bych si, abyste dokázali předat, co pro Vás bylo motivací se práci na ústřední úrovni věnovat. Jinak se bojím, že budete muset opírat do vesel navždy.

S pozdravem, Pavel Konečný – Flek

P.S.: Hledají se kandidáti na Náčelníka a Náčelní.

Junák jako firma?

Ač cílem Junáka není vytvářet zisk, tak jsme si před nějakou dobou při diskuzi nad podobou strategického plánu položili otázku „Junák jako firma?“. Řešili jsme totiž, které firemní nástroje se hodí či nehodí do skautského prostředí. Jak moc se tedy Junák podobá větší firmě?

Nejprve to vypadalo, že je Junák vlastně úplně jiný, ale když se člověk trochu pozastaví a zamyslí se… nad charakteristikami naší organizace, tak by třeba mohl dojít k následujícím bodům:

• Na začátku stál jeden jediný člověk, který poznal něco fascinujícího a měl velkou vizi
• Jedná se o mezinárodní globální společnost s historií v desítkách let
• V každém státě funguje síť nezávislých poboček a každá pobočka má velkou vlastní autonomii
• Pro práci v ní je třeba dodržet celou řadu standardů jako je povinná kvalifikace, logotyp, atd.
• Organizace má několik znalostních stupňů barevně od sebe označených
• Pro práci ve vedení pobočky je nezbytné projít si předchozí stupně
• Většině lidí ve společnosti pracujících není ani 30 let
• Povýšením o stupeň se zvýší míra zodpovědnosti, ale ocenění zůstává více méně stejné
• Základem motivace je fakt, že se jedná o dobrou partu
• Práce jednotlivce má význam jako příspěvek do velkého soukolí
• Existuje centrála, která se stará o marketing společnosti v daném státě
• Úlohou centrály je také nalézat nové produkty a vylepšovat ty staré
• Každá pobočka odvádí centrále určitý poplatek za každého svého „klienta“

Máte před očima tu „firmu“? Vidíte její logo? Výborně.. tak teď Vám mohu prozradit, že se nejedná o znak skautů ale o žlutý emblém tvaru písmene M na červeném pozadí. Ano, popisoval jsem společnost McDonald – světoznámou síť rychlého občerstvení.

Nevěříte? Tak se podívejte na tento článek a stránky.

A nebo se podívejte na doplněné následující citace:

• Na začátku stál jeden jediný člověk, který poznal něco fascinujícího a měl velkou vizi…
  …v roce 1954 Ray Kroc se setkává s bratry McDonaldovými a je fascinován jejich konceptem rychlého občerstvení…
• Jedná se o mezinárodní globální společnost s historií v desítkách let…
  …v roce 2003 McDonald's pro­vozuje přes 30 000 restaurací ve 121 zemích světa.
• V každém státě funguje síť nezávislých poboček a každá pobočka má velkou vlastní autonomii…
  … v systému franchisingu vlastní každou restauraci jiný majitel.
• Pro práci v ní je třeba dodržet celou řadu standardů jako je povinná kvalifikace, logotyp, atd.…
  …McDonald´s funguje podle amerických standardů. Vaše práce se sleduje a také okamžitě hodnotí. Organizace má několik znalostních stupňů barevně od sebe označenýchzelené označovalo začátečníka, modrá člověka, který skončil zácvik, není ale dost zkušený. Následovala žlutá – to byl ten, kdo sice už zvládal vlastní práci, ale nedokázal vést kolektiv, červenou si na triko mohli pověsit aspiranti na trenéra, bílá byla trenérská a zlatou se mohli chlubit již zmínění manažeři.
• Většině lidí ve společnosti pracujících není ani 30 let…
  …většině lidí, kteří v americkém fastfoodu pracují, není ani třicet. Tak to funguje všude na světě. Povýšením o stupeň se zvýší míra zodpovědnosti, ale ocenění zůstává více méně stejné.…manažer ale nebyl ničím jiným než vedoucím směny. Od ostatních se lišil hlavně tím, že nemusel nosit kšiltovku a měl na košili zlatou placku s vyrytým jménem

… každé povýšení znamenalo také dvě koruny na hodinu k platu…

• Pro práci ve vedení pobočky je nezbytné projít si předchozí stupně…
  … Cesta ke zlaté cedulce ale nebyla jednoduchá. „Fungovala tam přesná hiearchie,“ popisuje… základem motivace je fakt, že se jedná o dobrou partu…Byli tam dobrý lidi. Rozuměli jsme si, všichni byli mladí. Chodili jsme spolu do hospody.
• Práce jednotlivce má význam jako příspěvek do velkého soukolí…
  …Pracovat pro McDohald´s znamená být součástí součástí soukolí, jehož částmi jsou jednotliví zaměstnanci. Existuje centrála, která se stará o marketing společnosti v daném státě. Úlohou centrály je také nalézat nové produkty a vylepšovat ty staré.
• Každá pobočka odvádí centrále určitý poplatek za každého svého „klienta“…
  …Stává se zároveň součástí systému McDonald's, který mu umožňuje využít veškerých výhod z toho plynoucích, např. centrálního nákupu, marketingových kampaní McDonald's a veškerého dalšího know how spojené se značkou McDonald's. .…je povinen dodržovat standardy společnosti v oblasti kvality, servisu a čistoty a odvádět poplatky z pronájmu prostor a za poskytnutí franchise, které odpovídají určitému procentu z obratu restaurace.

Chcete mi napsat, že jste si představovali úplně něco jiného? Rozumím a souhlasím. Netvrdím, že Junák je stejný jako McDonals, ale přesto.. podívejte se na výše napsané body a zamyslete se, zda přeci jenom neobjevíte nějaké společné rysy. Možná zjistíte, že má Junák blíže k firmě, než-li jsme si ochotni vůbec připustit.

XX-XXX-xXx-xxx-x-XXX-xxxX-XxX-xX

Zajímavý pohled na vývoj přístupu lidstva k rychlosti poskytuje knížka Virus času. Čtu si jí večer před spaním. Jedna z kapitol se věnuje i přenosu zpráv – od prvních poslíčků přes dopravníky a různá optická signalizační zařízení až po telegraf. Zmíněna byla i často diskutovaná morseovka. Víte kdy vznikla? Jak se používala? Kdo určil podobu jednotlivých písmenek?

Jedna z prvních věcí jež mne zaujala bylo, že morseova abeceda nebyla využívána tak, jak je často běžné na skautských závodech (tj. přenášení zprávy mávání praporky), ale sloužila k přenosu zprávy elektrickým telegrafem. Ten vynalezl (tedy sestrojil první v praxi použitelný přístroj) v roce 1844 muž se slavným jménem – malíř Samuel Morse společně s fyzikem Josephem Henry a Alfredem Vailem.

Druhá informace je, že sama abeceda není nápad S.Morseho. Ten původně plánoval přenášet prostřednictvím teček a čárek pouze čísla a poté použít slovník k dohledání slova kterému přenesené číslo odpovídá. Jeho spolupracovník Alfred Vail však brzy rozšířil kód o písmena abecedy a další znaky, tak aby mohl být použit univerzálněji. A tak se zrodila morseovka jak ji známe.

Říkáte si také proč mají písmenka tak divné kódování teček a čárek? Jejich rozdělení není náhodné, ale odpovídá snaze přenést co nejdelší zprávu za co nejkratší čas. Takže v angličtině často se opakující písmenka dostala nejkratší kód (e – odpovídá jedné tečce, t – odpovídá čárce, atd.). Pan Vail systém odvodil frekvence písmenem podle místních novin, což ovšem nebylo zrovna přesné, takže později došlo k drobným úpravám. Viz následující obrázek: http://upload­.wikimedia.or­g/…ison.svg.png

Znalost morseovky byla nejprve vyhrazena úzké skupině pracovníků telegrafických společnostech a až s vynálezem rádia (tedy bezdrátového telegrafu) se rozšířila i mezi širší skupinu lidí – námořníků, pilotů, vojáků a skautů, atd. Morseovka pak dlouhá léta sloužila pro přenos informací a zavedena byla i slavná zratka SOS. Ta věrně sloužila svému účelu až do roku 1996, kdy byla nahrazena vyspělým systémem GMSDSS (Global Maritime Distress Safety System). Jedna z posledních zpráv zněla „Calling all. This is our last cry before our eternal silence. " nebo-li "Voláme všechny. Toto je naše poslední zaplakání před tím nežli se navždy odmlčíme“.

A co říci na závěr? Kódování písmenek do morseovky a její šifrování je pořád velmi oblíbené v různých skautských hrách a programech, býť je dnešní době digitálního vysílání používána již pouze radioamatéry. Plnohodnotně sloužila více než 150 let. Možná by ale stálo za to se zamyslet co učit děti dnes. Který komunikační nástroj dneška je ten, jež bude sloužit lidstvu k dorozumívání jako morseovka aspoň několik desetiletí. Co třeba ten xxXx-xX-XxXx-x-Xxxx-XXX-XXX-XxX ?

Jak si vážíme naší práce?

Práce za finanční odměnu je v neziskové organizaci založené na aktivitě tisíců dobrovolníků velmi citlivé téma. Jak to?

Ve skautském prostředí, které je založeno na bezplatné práci dobrovolníků, představují finanční náklady jen něco nežádoucího navíc. Na začátku roku 2009 (tedy před tím, než-li vznikl SkautIS) jsem si položil následující otázku: „Je přijatelnější pro Junák nechat 3000 lidí (vedoucích táborů) strávit 2h vyplňováním formuláře hlášenky tábora nežli investovat 60.000 Kč na vytvoření informačního systému, který by daný čas zkrátil na 1 hodinu?“ Těžko říci – před pár lety nikoliv. Teď si sice můžete říci, vždyť byl letos spuštěn modul SkautIS, který se na to zaměřuje. Ano máte pravdu. Ale vývoj SkautIS je v současnosti hrazen z Evropských grantů a otázka je:„Investoval by Junák nezbytnou sumu ze svého?“ Špatně se na to odpovídá – finanční hotovost se shání špatně a práce lidí je zdánlivě zadarmo (v našem modelovém případě by 1hodina stála méně než 20 Kč) a není tak odpovídajícím způsobem ceněna.

Zdá se to být jednoduché, stačí najít dost zapálených skautů a finance nejsou potřeba… Jenže každý jednotlivec je schopen se věnovat skautování v určitém časovém rozsahu. Co však, pokud potřebujeme někoho na tak velký úvazek, že jej nikdo není ochoten věnovat dobrovolně? Výjimkou mohou být skauti v důchodovém věku, kteří ovšem nezastanou vše a jejich počet díky přerušované skautské historii ubývá. Nezbývá tedy, nežli na některé pozice zaměstnat někoho, pro koho bude tato práce i základem živobytí.

Jak tedy odměnit skautské profesionály? Chce­me po nich špičkové výkony, za které by v komerční sféře získali několikanásobek průměrného platu. Toto jim však není nabídnuto ani zdaleka. Stačí průměrný plat v kraji, kde žije a pracuje? Anebo je budeme platit třeba jako řidiče autobusu? A už slyším ty povzdechy… "Cože? Tolik? To snad ne… " Platit někomu za práci pro Junáka se přeci nesluší. Přesto to však vypadá, že se bez profesionálů nedokážeme na některých pozicích obejít. A také neinvestujeme tam, kde se to nepozná, protože vedoucí věnuje tolik času oddílu, že nějakých pár hodin navíc na vyplňování formulářů se již ztratí. Jen ještě sehnat někoho do ORJ, aby zkontroloval, že všichni ty formuláře vyplnili. Že nikoho nemáte? Nevadí, tak se ORJ zruší, a udělá to někdo na kraji. Tam už se zpravidla nějaký obětavec najít musí, protože zrušit nelze. 

A je nějaká jiná cesta? Věřím že ano a že jsme ji již našli. A proto mám radost z každého nového modulu, který se ve SkautIS objeví a ušetří nám trochu času. Rád bych poděkoval Jerrymu za úsilí, které jeho vývoji věnuje. Díky za hlášenky!

Jak vybrat správný dětský tábor?

Otázku výběru letního tábora pro své dítě si zajisté klade celá řada rodičů. Někteří jsou již rozhodnuti – loňský tábor se dětem líbil, a tak jej pošlou na ten stejný znovu. Jiní již vyzkoušeli tři-čtyři a pořád nenarazili na ten správný. Nabídka různých typů táborů je dnes obrovská. Podle čeho tedy tábor vybírat?

Několik otázek na téma výběru letního tábora jsem položil Ing. Pavlu Konečnému (32 let, ženatý, dceři je jeden rok), který se více než 15 let dlouhodobě věnuje práci s dětmi a mládeží a má tedy bohaté zkušenosti s pořádáním táborů. (Pozn: Tento článek byl napsán před pár lety do regionálního tisku, jeho obsah jsem pouze drobně aktualizoval a nebojte se jej využít).

Jaké typy táborů jsou pro děti pořádány?

Škála je opravdu široká – od táborů zaměřených na jednu aktivitu (jízda na koni, výuka jazyků, různé sporty a podobně), různě tématicky zaměřené tábory (indiáni, ekologicky orientované, přežití s nouzovými prostředky atd.) až po tábory pořádané organizacemi dlouhodobě pracující s dětmi (skauti, tomíci, kondoři atd.).

Jsou informace pro výběr tábora na internetu dostačující?

Určitě nejsou. Závazná bývá většinou jen uvedená cena (někdy ovšem ani ta nezahrnuje všechny výlety apod.) a termíny pořádání táborů. Vystavené fotografie jsou jen vybraný vzorek a nemusí o kvalitě tábora vypovídat. Zejména se to objevuje u komerčních pořadatelů. Daleko vhodnějším zdrojem informací jsou osobní reference, ze kterých se také dozvíme podstatně více, než jen téma etapové hry.

Podle čeho tedy hodnotit, jak je postaráno o děti a jaké je zázemí?

Prvním aspektem, na který bych se zaměřil je, zda se jedná o organizaci celoročně pracující s dětmi či nikoliv. Vedoucí, kteří se věnují dětem celý rok, k nim mají jiný přístup než na několik týdnů najatí praktikanti, mající tábor jako formu brigády. Další výhodou, kromě větší praxe a zkušeností je, že celoročně se dětem věnující vedoucí mají zpravidla i určité formální vzdělání a kurzy, které je nutné absolvovat a které zajišťuje pořádající organizace. Rozhodně bych všem rodičům, než své dítě přihlásí, doporučoval osobně se seznámit s vedoucími tábora. Pokud jde o zázemí, tak dobrým vodítkem je historie pořádání táborů a též bych se zaměřil na počet dětí, které se mají daného tábora zúčastnit. Od třiceti více již v podstatě není možné přistupovat k dětem individuálně. To je pro kvalitu zázemí rozhodující, důležitější než typ ubytování – např. tábor stanový, chatový či třeba v chalupě.

Jak dlouhý tábor vybrat?

Velmi záleží na věku dítěte. Do deseti let dítěte je vhodný zhruba dvoutýdenní tábor. U starších dětí je optimální třítýdenní. Tábory dlouhé pouze jeden týden se moc neosvědčují. Během tak krátké doby se sotva stačí děti navzájem seznámit, skamarádit a adaptovat na táborový život. U oddílů s pravidelnou celoroční činností (např. skautské, TOM) nejsou výjimkou ani tábory trvající celý měsíc.

Jaké letní aktivity a tábory nabízí skauti na Praze 10?

Junák – svaz skautů a skautek ČR jako největší dětská zájmová organizace tradičně zaujímá prvenství mezi pořadateli letních dětských táborů. Jen skautské organizace z desátého pražského obvodu pořádala více než 20 různých táborů, kterých se zúčastnilo více než 500 dětí. Každý byl jiný a například o stavitelské zručnosti vypovídají díla letošního ročníku soutěže O nejlepší táborovou stavbu, která jsou ke shlédnutí na webových stránkách http://taborova-stavba.skauting.cz

Jaké konkrétní druhy táborů nabízí 92. skautské středisko Šípů na Praze 10?

Naše dětské tábory se konají na vlastním tábořišti v malebném prostředí pohraničních lesů dva kilometry severně od městečka Šluknov. Přespání dětí je zajištěno v podsadových stanech, indiánských stanech typu tee-pee a k dispozici je též dřevěný srub. Táborový program využívá krásy blízkého Národního parku České Švýcarsko a například několik kilometrů vzdáleného koupaliště s tobogánem. Starší děti jezdí i na mezinárodní akce – letos se chystají i Jamboree, celosvětového setkání skautů ve Švédsku, aj. Specifikem našeho střediska jsou i tábory pro mládež – skvělá parta mladých lidí, kteří nám ve středisku odrostli. Jedni uspořádali expedici do Chorvatska, společný tábor se skupinou holandských skautů finančně podpořený Evropským fondem pro Výměny mládeže a druzí loni vyrazili na expedici do Rumunských hor.

Jaké jsou podmínky účasti na vašich táborech?

Podmínkou je minimálně několikaměsíční účast na činnosti některého z našich dětských oddílu – tj. pravidelné schůzky a několik výprav. Náš program je především postaven na souhře dětského kolektivu a individuálním přístupu vedoucího k dětem. Vedoucí musí znát, co od dítěte může očekávat. Dítě by mělo zapadnout do již fungujícího kolektivu. Nezapojené děti jedou na tábor jen ojediněle – většinou se jedná o známé či příbuzné. Pokud by měli rodiče zájem poslat své dítě na opravdu kvalitní tábor, tak jej samozřejmě mohou přihlásit do některého z našich oddílů.

Jaké jsou ceny vašich táborů?

Cena za třítýdenní tábor se pohybuje kolem tří tisíc korun a u dvoutýdenního je to dva a půl tisíce. Je to výrazně méně než-li u komerčních táborů díky neplaceným vedoucím a též finanční podpoře ze strany magistrátu a městské části.

Kde lze získat další informace?

Bližší informace o táborech a oddílech mohou případní zájemci nalézt na internetových stránkách našeho skautského střediska www.budmesipem­.cz, kde také naleznou kontaktní informace na vedoucí oddílů, umístění kluboven a časy schůzek oddílů. Jiné oddíly lze nalézt přes obvodní rozcestníkhttp://orj10.web­node.cz/…a-strediska/ či přes interaktivní mapu celé ČR http://verejnos­t.skaut.cz/…pa-kluboven/.

Jak hodnotíte volnočasové aktivity pro děti a mládež na Praze 10?

Zajímavá je skutečnost, jak moc se liší přístup mezi jednotlivými základními školami. Některé přímo ve svém areálu podporují celou řadu zájmových aktivit a jiné toto téma úplně opomíjejí. Takže obecně soudit nelze. Určitě je tradičně silná nabídka sportů a několik domů dětí a mládeže nabízí mnoho kroužků. S potěšením však musím konstatovat, že zájem rodičů o činnost dětských oddílů, které se zaměřují na celkový rozvoj dítěte, v poslední době výrazně stoupá. Také proto jsme nedávno otevřeli úplně nový oddíl pro nejmladší děti přímo na ZŠ Křimická.

Jaké příležitosti přináší rodinný (family) skauting?

Hlavním motem by mohlo být rodiče a děti skautují společně! Co to však znamená pro děti a co pro dospělé? Jaké mohou být základní předpoklady úspěšného fungování? Neblížíte se také věku, kdy „zakládáte“ rodinu a přemýšlíte, co to bude znamenat? Pokud Vás aspoň jedna z otázek zaujala, tak si přečtěte následující úvahu, jež vychází z textu publikace Oldskautům na cestu od Mirka Vosátky (Grizzlyho) a kolektivu autorů jež 22 po své poslední reedici neztrácí na aktuálnosti.

Co přínáší rodinný skauting?

Běžný skautský program je připraven tak, aby jej mohly absolvovat děti samostatně pod vedením staršího kamaráda z oddílu či jeho vedoucího. A to klade určité nároky na jejich samostatnost a tedy i jejich věk.

Některé oddíly sice berou do svých řad i předškolní děti (u nás nas ředisku se i na to specializují), ale obvyklá hranice bývá 5 let. Program bývá přizpůsoben věkové kategorii, ale ty mladší ještě potřebují individuálnější péči a přístup – nesmí nevadit, že se něco opozdí, odloží, a tak vůbec. Navíc jsou děti v tak útlém věku na své rodiče též hodně citově vázané a zde vzniká prostor pro rodinný skauting, kdy mohou prožít společná dobrodružství.

V dnešní době malých rodin je významným aspektem sociální kontakt dětí. V širším společenství rodin se děti vzájemně vychovávaly, učily se spolupracovat, prosazovat vlastní zájmy. Dnes jsou rodiny mnohem menší; často s jedním dítětem, bez bližších vztahů k jiným osobám a v jisté izolaci od sousedského okolí. Právě společenství několika spřátelených rodin může vytvořit nápravnou sociální zkušenost do života. Ve styku s jinými dětmi se dítě učí vzájemně srovnávat – co již umí, v čem je lepší, obratnější či rychlejší a naopak poznává své obtíže a slabiny a je motivováno ostatní „dohánět“ či napodobovat, ale také menší děti učit a do jisté míry se o ně starat. Vytváří se tak předpoklady pro budoucí jasnou totožnost a pro budoucí sebepoznání.

Dalším důvodem pro pěstování rodinného skautingu z pohledu rodičů je udržet kontakty s přáteli a vrstevníky. Spolu s programem pro děti se také rozvíjejí programy pro rodiče. Jde o to, aby se vytvořily pevné skupiny rodičů, které jsou spojeny přátelskými vazbami a spolupracují i potom, až jejich děti dorostou do věku skautského a roverského. Děti své výchozí rodiny postupně opouštějí, což bývá spojeno s mnoha problémy generačními, a skupina rodičů opět potřebuje vzájemnou oporu a vlastní zázemí.

Jak takový rodinný skauting vypadá?

Záleží samozřejmě na rodičích a jejich aktivitě. Program může být opravdu hodně pestrý. Hlavním tahounem bývají matky, jež jsou doma s dětmi na mateřské/rodi­čovské. Mají lepší časové možnosti se průběžně setkávat, plánovat a přípravovat. Důležité je to, aby byl program připraven tak, aby jim vyhovoval. Ze zkušeností se ukazuje, že pro úspěšnou činnost je důležitější než stáří rodičů, přibližně stejný věk dětí (optimálně 3–6 let). Důležitou částí programu klubu podporující soudržnost každé rodiny je společná činnost rodičů s dětmi – hudební, výtvarná, sportovní.

Zejména je třeba si uvědomit, že family skauting není pouze pro děti, jak bývá někdy mylně chápáno. Kromě programu pro děti je důležitý čas, kdy rodiče mají svůj program a o děti se stará jen „služba“. Osvědčilo se nejenom pořádání rodinných táborů, ale i bohatá celoroční činnost: návštěva výstav a koncertů, společný Mikuláš, jedno- i vícedenní výpravy (táta nese velký batoh, máma tlačí kočárek) či jen obyčejné odpolední posezení.

V tuto chvíli bohužel zatím není na toto téma ucelená podpora ze strany ústředí Junáka (například formou příruček, pracovních listů, her a dalších nástrojů), ale věřím, že se to brzy změní. Členstvo dospívá, a tak již teď funguje po celé republice několik skupin rodinného skautingu, jež dává možnost neztratit ze skautského hnutí mladé lidi, kteří založili rodinu, a nebo přitáhnout nové rodiče s malými dětmi, kteří chtějí prožít něco navíc.