Co má společného daň z příjmu se skautingem?

Na začátku ledna zveřejnila Výkonná Rada Junáka informaci a metodiku, že je možné snížit si základ daně z příjmu uplatněním daru formou práce pro Junáka. Proč bychom měli či neměli této zákonné možnosti využít?

Stručně na úvod vysvětlím o co se jedná. Je to hodně podobné dárcovství krve - buď si člověk za odběry nechává platit a nebo to dělá nezištně, ale stát mu nabízí za každý odběr slevu z daně ve výši 2000 Kč. Je to taková nepřímá forma motivace. Nicméně nikdo nikoho nenutí slevy využít. A podobně tomu je i s prací dobrovolníka. Stačí mu vydat potvrzení kolik hodin v jaké roli odpracoval ve prospěch hnutí a odhadnout hodnotu hodinové práce. On pak může využít slevy na dani až do výše 10% základu daně. Ještě je dobré upozornit, že si musí vydělat více než-li 30.000 Kč, aby mělo smysl se tím zabývat, protože do této výše přímu daň z příjmu neplatí. Dokonce je k tomu od MF vydán metodický pokyn upřesňující tento bod zákona. Více detailních informací naleznete v příspěvku na skautské Křižovatce a navazující diskuzi.

A právě poměrně zajímavé diskuze zejména mezi mnou a Rikim, což je osoba s velkým nadhledem a zkušenostmi třebas i z pozice starosty Junáka, se na webu rozběhla kvůli tomuto tématu. Zastáváme protichůdné názory (což je základ dobré diskuze). Riki se staví velmi proti tomu využít této možnosti. Uvádí hodně argumentů - od řady legislativních rozborů až po emotivně laděné příspěvky. Zejména považuje za pohoršující, že toto podporuje člen NJ (tedy já). Shodujeme se ovšem v pohledu na to zodpovědnost představitelů a právě proto, že jsem toto prosazoval, jsem zvedl hozenou rukavici veřejné diskuze.

I když to tak možná na první pohled nevypadá, tak můj postoj rozhodně není „každá koruna dobrá“ a motivace využít tohoto mechanizmu nepramení z finanční dychtivosti. Jsem díky existujícímu trhu práce a velmi dobrý pracovním výkonům finančně odměněn odpovídajícím způsobem. Takže i přesto, že věnuji skautingu jen na ústřední úrovni stovky hodin práce za rok, tak „úspora“ na dani není pro mne nikterak zajímavá částka. Mimochodem.. vždycky jsem si dělal legraci z toho, že s trochou nadsázky živím svými daněmi jednu zdravotní sestřičku, jednoho učitele a dva důchodce a jednu rodinu sociálně nepřizpůsobivých občanů. :-)

Navíc... kdyby na to přišlo, tak můžeme někdy vést debatu, zda zákon o klesajícím užitku peněz (http://is.mu ni.cz/…ces/11 .1.png – http://is.muni .cz/…eb/ch11.html) ospravedlňuje progresivní daň či nikoliv.

S Rikim jsme podle mého ve shodě v cíli skautského hnutí - rozvoji určitých hodnot. Já mám ovšem pocit, že vidím ještě něco víc, co přinesla po-revoluční společnost posledních dvou desetiletí. Je to postupné slaďování celospolečenských postojů s pohledy jednotlivců společnosti a to jako součást přirozeného děje a nikoliv jednosměrné direktivy. A proto bych rád, aby se ve společnosti prosadil názor, že dobrovolnická činnost má svou váhu a je oceňována. Spíše mi jde o princip uznání (nejen dětmi, rodiči a skauty či pracovníky v mém okolí), ale i „anonymním“ státem, že vidí užitek naší činnosti. Takový první krůček.

A proto, jsem rád, že se našla možnost ocenit naši práci. Jestli to bude pro někoho motivace začít pracovat jako oddílový vedoucí? Stěží.. ale i kdyby trochu napomohla těm stávajícím, tak proč ne. Ani náznakem to není dostatečná odměna, kterou bychom si zasloužili. A každý má pořád na výběr, zda možnosti využije či nikoliv.

Co napsat na Balón přání Junáku?

Letos jsme byli s naším roverským kmenem na Silvestra pro změnu na Šumavě, kousek od Lipna. Poté, co jsme odpočítali konec roku a spustili kanonádu, jsem se jal vypustit Balón přání. Je to takový miniaturní, z ekologických materiálů vyrobený asi 1m velký balón z papíru, kousku bambusu a lihu, který se v dolní části zapálí a ohřeje vzduch uvnitř natolik, že balón vzlétne a odletí hnán větrem do dáli. V noci je to moc hezká podívaná, neboť balón pomalu stoupá a zmenšuje se až se jako malé světélko ztratí z dohledu. Čínská tradice velí v době vypouštění balónu myslet na své přání a to se vám do roka splní. A tak jsme balón popsali před jeho vypuštěním svými přáníčky. Někdo si přál něco osobního a jiný zas něco všem společně.

Když jsem tak sledoval mizející světélko na noční obloze, tak jsem uvažoval, co bych napsal na Balón přání, kdybych jej neposílal s roverským kmenem, ale chtěl bych ho poslat společně s celým naším skautským hnutím. Jaké přání, když každý může mít jen jedno, bych měl učinit? Zjistil jsem, že to není vůbec snadné. Co třeba více nových členů? Nebo konečně zajímavý program pro rovery? A co třeba úspěch nových skautských časopisů? Snad hodně financí z evropských grantů na obnovu skautských základen? Všechno jsou to zajisté hodnotná přání. Ale nebylo to ono. Měl jsem neodbytný pocit, že to není to pravé. Všechno toto můžeme mít když… když… když budeme chtít a dáme si tu práci. A kdy budeme chtít a dáme si tu práci? Když budeme parta a budeme mít odvahu využít příležitostí, které se nám nabízí. To je ono, téměř.

Připomenulo mi to slavný diagram z oblasti personalistiky, který má dvě osy. Jedna je zaměření se na lidi a druhá zaměření se na úkoly. Diagram se dá rozdělit na 4 kvadranty, podle toho na co se soustředím. Když je mé zaměření na oboje slabé, tak jsem v kvadrantu tzv. „kupé“ (tj. lidé se moc neznají a ani toho moc neudělají – čili jako když se baví v kupé ve vlaku). Jestli se zaměřím na lidi, ale málo na úkoly, tak jsem v kvadrantu „mateřské školky“ (všichni se cítí fajn, malují si po svém na papír, ale žádné velké dílo nevznikne). Třetím kvadrantem je silné zaměření na úkol a malé na lidi – tedy „komandos“ (podle vojenského oddílu, kdy musí být mise splněna bez ohledu na ztráty).
No a poslední možností je zaměření jak na lidi tak zároveň na úkoly. To je kvadrant „týmu“ (kreativní přístup, kdy nejen splním úkol, ale také se při tom pobavím).

Tak tedy posílám Junáku Balón přání, který jsem vypustil s myšlenkou na to, abychom byli tým, který bude partou, co se nebude bát využít příležitostí.

Co nejcennější nabízíme dospělým členům?

Co nejcennější nabízíme dospělým členům? Tuto otázku jsem si položil poměrně nedávno v souvislosti s poznatkem, že ne každý dospělý na středisku je nadšený tím, že by se staral o bandu dětí. Takže co kromě seberealizace při vedení oddílu nabízí Junák dospělým členům Junáka?

Odpověď mi přišla na jazyk hned. Ono je to třeba také vidět i z rozpočtu Junáka, kde je poměrně velká částka věnována kapitole "příprava činovníků Junáka". Pod tímto souslovím se totiž skrývá vzdělávání! Ano, právě možnost vzdělávat se, je podle mne to nejcennější nabízíme svým členům. Nejen, že je účast na akci poměrně štědře dotována a cena je tak příjemně nízká, ale zejména v nabídce jsou skutečně kvalitní kurzy. A to mohu srovnávat, neboť v mém pracovním oboru (poradenství) jsou kvalitní znalosti a schopnosti to, co rozhoduje. Pravidelně tedy absolvuji celou řadu firemních školení na různá témata. A ty skautské v porovnání rozhodně nezapadnou. Ba právě naopak. Zkušenosti na nich získané se mi velmi hodí i v práci. Nedávno mi kolega koukal přes rameno a sledoval několik grafů jež jsem připravoval pro střediskovou radu a jelikož jsme je nedávno použili i u klienta, tak pronesl "Vidím, že používaš konzultanské grafy i ve skautingu". Na což jsem mu popravdě odpověď "Ne. Používám skautské grafy v konzultingu". Velmi jej to zaujalo.

Jak se však dívají na nabídku vzdělání naši členové? Řekl bych že většina to vnímá spíše jako povinnost. Je vidět, že hodně z nich si jde na kurz pro papír - zejména vůdcovská zkouška. A když si vyberou špatný kurz, tak pak se asi jejich očekávání naplní. Papír získají, ale nezískají toho tolik z kurzu. Počet účastníků vyššího vzdělání rapidně klesá. Nabídka kurzu lesních škol by byla, ale poptávka z hnutí je slabá. Nejhodnotnější pro život mi přišla účast a posléze i pořádání Instruktorské lesní školy. Tam člověk získává znalosti nejlépe uplatnitelné v praxi. Ale zájem je velmi malý a nebo je blokován podmínkou absolvence lesní školy? Nebo je to chyba pořadatelů, že nedokážou podtrhnout přínosy? Těžko říci. Jen stěží lze vystihnout pocit, jak jsem si pocitu, že mezinárodní společnost pro kterou pracuji ocenila kvalitu instruktorské školy tak, že jej uznala jako standardní vzdělávací kurz a nemusel jsem si brát dovolenou. A tak teď mohu jen vzpomínat a všem říkat, že to byly dva nejpříjemněji strávené pracovní týdny mého života. Ať i vy máte to štěstí, že objevíte kvalitu skautských vzdělávacích kurzů. Zejména těch instruktorských! Stojí za to se k nim dopracovat.

Co by si měli přečíst všichni účastníci Obroku 2009

Co by si měli přečíst všichni účastníci Obroku 2009 jsem formuloval ve své hlavě při pozorování závěrečného ceremoniálu. Na pódiu se za bouřlivého potlesku objevovali klíčové postavy z organizačního týmu, které tuto akci pro 1300 mladých lidí zajišťovali. Jeden z posledních byl hlavní vedoucí akce "hustošéf" Gumídek. Ten si pozval na pódium i tři "supervisory" tj. zkušené a pořádáním předchozích ročníků protřelé dohlížitelé. Ti měli být nápomocni, kdyby se cokoliv zvrtlo, ale dle svých slov nebyli třeba. Vlastně jen tak bezradně stáli na pódium a nevěděli co říci... a já si v tu chvíli přál mít teleport, ocitnout se vedle nich, já věděl co chce Gumídek slyšet a přál si mít možnost v tu chvíli říci následující...


Gumídka jsem poznal na vzdělávacím kurzu během léta roku 2008. Já byl jeden z pořadatelů Instruktorskou lesní školu Nucleus a on se účastnil VLK Polojasno. Oba vzdělávací kurzy tábořily společně, měly sice několik společných programů, ale jinak si spíše žily vlastním životem.
To, že je Gumídek hlavní šéf Obroku jsem se dozvěděl tak v půlce běhu (dbal na propagaci, takže vylepil velký poster s pozvánkou na roverské setkání). Říkal jsem si, že by se mu mohla hodit jedna z přednášek pro budoucí instruktori, a tak jsme mu nabídl účast na semináři "Vedení týmu" za podmínky, že si to domluví. Domluvil si to.

O den či dva později se mne při pořádání obědu ptal, zda si myslím, že na to šéfování Obroku má. Že jej již několik lidí odrazovalo a že jej to bude stát hodně času. Že si počítal, že kdyby někde na místo pořádání Obroku pracoval, tak si vydělá třebas i sto tisíc korun. Tak co si o tom myslím...


Nejprve jsem odpověděl, že ať se na sto tisíc vykašle neboť pořádáním získá zkušenosti za miliony. To je jedna z mála věcí, kterou si člověk hned jen tak neuvědomí. Že skauting nabízí člověku možnosti, které se jinde otvírají jen těžko. Kdo má v životopise uvedeno, že pořádal 5-denní akci pro 1300 lidí? Přemýšlejme o vynaloženém úsilí někdy takto...


Odpovědět na otázku, zda je člověk na něco kompetentní, je složitější. Nicméně jsem se obratem Gumídka zeptal, zda chce akci skutečně pořádat. Odpovědí mi bylo rozhodné ANO. A podle mne Motivace (skutečná motivace) dává společně se zodpovědným přístupem tak 50% potřebné kompetentnosti ke všemu. Co neumím se pokud mám chuť můžu naučit. Co nevím si zjistím. Naopak Machr, který ví jak na to, ale nechce se mu a nevěnuje se tomu je víc na obtíž než-li k užitku. Takže moje odpověď pro Gumídka byla, že si myslím, že na pořádání akce má. Navíc přijal mou nabídku na zapůjčení velmi užitečné knihy. Rozhodl se dobře.


Gumídku. Ode mne máš hned dvě jedničky. Zaprvé byl Obrok skvělou akcí. A druhá jednička je za to, že jsi dokázal přijmout pořadatelskou výzvu i když jsi si nebyl jistý, jak to dopadne. Skutečný skauting není totiž o tom "jet na Obrok" ale "Obrok pořádat". A to platí pro nás všechny i v běžném životě. Jsme ti co stojí na pódiu či jen čekáme, co ostatní připraví pro nás? A co ty?

Přál bych si, abychom měli hodně odvážných členů, kteří se nebojí přijmout výzvu, ať se týká čehokoliv. Vzkazuji vám tímto... že pokud jste zodpovědní a skutečně chcete, tak na to máte. A vložená investice se vám mnohonásobně vrátí.

Já? Ne. Tedy ano, ale ne sám!

Zrovinka se teď podílím na pořádání jednoho kurzu. Skupinka lidí, spolu-instruktorů, je hrozně fajn, ale každý má své mouchy. Jak to jen udělat, aby všechno klaplo a i jim se to líbilo? Inu, vzpomenul jsem si na svou starší povídku na toto téma, kterou jsem kdysi napsal pro rádce mého oddílu.


Byl jednou jeden kluk a byl to nadaný hoch. Škola mu šla, obzvláště počítače. Měl partu svých spolužáku, a protože byl chytrý a pohotový, tak byl mezi nimi hodně oblíben. Když se vedly nějaké spory v partě či se rozhodovalo o tom, co se bude dělat, tak měl vždy poslední slovo. Prostě kluci ho brali, snažili se mu zalíbit, a tak dělali vše, co jim řekl.

No a jelikož se tento hoch rád bavil a zajímal se o počítače, tak samozřejmě v jeho životě kralovaly počítačové hry - střílečky, běhačky a hopsačky či hry strategické. Hrál rád a měl bohaté rodiče, takže mu vždycky po chvíli škemrání koupili každou hru, kterou si přál. Jenže proti počítači, to samozřejmě není taková zábava jako porazit živého protivníka, nejlépe kamaráda, aby se pak člověk mohl vytahovat. Jo jo, to jsem ti to tenkrát nandal. Chacha, teď jsi to pěkně schytal. Jak již víte, tak náš kluk byl bystrý a rychlý, takže mu takovéto hry pěkně šly. Dařilo se mu porážet své kamarády. Obzvláště dobře si vedl v hrách strategických či logických. Kluci ho za to zprvu obdivovali, později je to ovšem přestalo bavit a už se nechtěli nechat od našeho hocha neustále porážet. Nikdo proti němu neměl zájem hrát a jeho popularita začala prudce klesat. To však našeho hocha mrzelo. Byl rád středem pozornosti, zájmu všech kluků. Ležel v posteli a přemýšlel o tom. Nedařilo se mu usnout. Co mám jen dělat?

Nechtělo se mu někdy nechat ostatní jen tak vyhrávat. On byl lepší, takže si to přeci nezasloužili. Co takhle si najít nové kamarády, ti by možná byli ochotní si zahrát proti mně. Neznají mne, takže bych si určitě získal jejich obdiv. To by se mi líbilo. No jo, ale co kdybych potkal někoho lepšího než jsem já? Hrozné pomyšlení. Úplně mu z toho přeběhl mráz po zádech. A i kdybych nepotkal, tak by se moji noví kamarádi začali stejně zanedlouho nudit, jako ti současní. Nespokojeně se v posteli převalil. Tudy cesta nevede.

No a co hrát jiné hry? Třeba v těch střílečkách, tak tam to záleží více na náhodě. Tam bych asi nevyhrával tak snadno. Možná by mě dokázali někdy i porazit. No jo, ale pak bych opět ztratil svůj respekt tím, že bych prohrál. Jak to udělat? Krom toho, kdybychom hráli střílečky dlouhodobě, tak se stejně vyrovná počet šťastných náhod s počtem smůl a vyjde to nastejno. Stejně budu pořád vyhrávat nejvíc.

Přerovnal si v posteli polštář. A co to udělat tak, že nás bude hrát víc najednou. To je nápad. Každý z kluků bude určitě chtít být na straně vítězů. Jelikož nejlepší jsem já, tak se kluci se budou prát o to, kdo se mnou bude v týmu a kdo bude muset hrát proti mně. Jupí a mám vyhráno. U kluků budu v oblibě. A ještě můžu neomezeně vyhrávat. Na druhou stranu, ale vždycky budou nějací kluci proti a ti budou naštvaný, proč zrovna oni museli prohrát? Proč ne ten druhej. A nakonec budou zase naštvaní hlavně na mne.

Náš hoch se nespokojeně převalil ve své posteli. Pořád ještě nemohl usnout, v hlavě mu strašil ten herní problém. Takže pokud ho mají mít ostatní v oblibě, tak by je neměl porážet, ani by neměli hrát proti sobě. Jak to tedy udělat? A co takhle, kdyby hráli všichni za jednu stranu. Když se navolí hodně protivníků, tak je to pro jednoho moc těžký, ale společně by to mohli zvládnout. Každý bude mít svoji základnu a je to. Jenže počítač je silný protivník. Některým klukům se určitě nebude dařit tak jako mně a já jim budu muset pomáhat. A jestli jim budu muset pomáhat, tak se zase pozná, že jsem lepší a nebude je to bavit a nebudou mě mít rádi. Ach jo! Ten problém snad nemá řešení.

Postel připadla našemu chlapci dneska nějaká nezvykle tvrdá. Nohou odkopl peřinu- bylo mu pod ní nějaké horko. Najednou mu prolétla hlavou myšlenka. A co kdybychom hráli všichni naráz za jednu základnu? To by byla paráda! Každý by mohl dostat na starost něco jiného. Jeden by se staral o zásobování, druhý o výrobu, třetí o jednotky,…. No a já, já bych tomu všemu mohl velet. Všechno bych řídil, na všechno bych dohlížel a tam kde by to bylo potřeba, tam bych pomohl. To by mě kluci měli rádi. Každému by se našla jeho funkce, kterou by se zabýval a jelikož jednotky dojdou bez výroby a výroba dojde bez zásobování, tak úspěch záleží na práci všech. Všichni vyhrajou a budou si myslet, že to je právě kvůli němu. Samozřejmě, že bez správného vedoucího základny, který má všechno na starosti, bychom prohráli. No a tím vedoucím budu já. A mám to. Hned zítra tenhle nápad řekne své partě a půjdou nějakou takovou hru najít. A to byla poslední myšlenka našeho hocha, než konečně spokojeně usnul.

Skautská seznamka, proč ne?

Určitě jste slyšeli, že řada skautských akcí pro rovery a rangers (typicky 16-24let) fungují jako skautská seznamka. Je tomu dobře? Není to nějaké nebezpečí? A jak jsme na tom vlastně se sexuální výchovou?

Zdá se, že téma sexuality je jedno z těch citlivějších v našem skautské organizaci. Jako důkaz lze vzít i určitou "cenzuru" jíž se dostalo pořadatelům velké roverské akce OBROK. Pro větší propagaci on-line obchodu s památkovým zbožím typu trička a další osobní prádlo umístili na to spodní vícesmyslné heslo "Obrok mi to nestačí". Fotka s modelkou (zajištěna výrobcem zboží... nápis byl dokreslen v grafickém programu) nabízející dané prádlo se pak dostala i do upoutávky na tento obchod na Skautské Křižovatce (http://krizovatka.skaut.cz/zpravodajstvi/3788-obrok-e-shop-se-otevira/). Následně se mezi čtenáři rozpoutala diskuze k tomuto článku... zda je to vhodné... a co chudáci patnáctiletí roveři a rangers... až byla na zásah (domluva?) ústředí tato fotka odstraněna.

O čem to svědčí? Zejména, že máme obavy o kvalitu sexuální výchovy, kterou se dostává našim náctiletým členům. Snad každý rover již slyšel xyz něco o první pomoci, ale kdy a jak má použít kondom.... nebo jste víte o nějakém takovém programu v nějakém kmeni? Ostatně na nepokrytí partnerských mezilidských vztahů upozorňoval ve svém vystoupení před dvěma lety i PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D., když shlédl nabídku kurzu pro rovery a rangers. A na posledním Mikulášském semináři měl na toto téma velmi pěknou přednášku. V našem programu věnujeme mnoho času "týmové práci", ale soužití dvou lidí - muže a ženy - se sotva dotkneme. A přitom právě toto by mělo být předmětem skautského programu, jestli máme naplňovat heslo "Skauting pro život".

Osobně bych tedy na místo cenzury obsahu "námi dospělými abychom uchránili naši nezkaženou mládež" uvítal osvětu tématu sexuality a zahrnutí do skautské výchovy. Ostatně ne nadarmo odpověděl jeden účastník vůdcovského kurzu na otázku, proč si jako téma své písemné práce vybral "Sexuální výchova a skauting" - chtěl jsem si vybrat něco, co by si ještě někdo přečetl. Doufám, že ji brzy zveřejní a povede se k ní dlouhá diskuze.

To, že na skautských akcích vznikají nové vztahy, je věcí přirozenou. Stejně tak vznikají ve škole či i v jiném prostředí. Setkal jsem se ovšem i s lidmi, kteří na nějakou skautskou akci jedou právě za účelem se seznámit. Dávají cíleně přednost skautskému prostředí pro seznámení - respektive skautským partnerům byť z druhého konce republiky. Je to dobře či špatně? U těch náctiletých to asi není tak promyšlené. Hlavní roli stejně bude hrát vzájemná přitažlivost a pokud bude vzdálenost nepřekonatelná, tak se vztah ukončí sám. Tak proč pro ně nezřídit skautskou seznamku? Jen aby nám pak neklesla popularita akcí.

Pokud ovšem dospělí a aktivní skaut o sobě prozradí "Jsem jel na lesní školu, abych tam zbalil nějakou skautku, protože to se skautingem myslím vážně a normální holka by pro něj neměla pochopení", tak přemýšlet, zda tady není něco špatně. Cílevědomost je až děsivá. Když se kouknu na své domovské středisko, kde již byly 2 "skautské" svatby - tj. oba partneři aktivně skautují, ale také 2 "polo-skautské" svatby, kdy jen jeden z partnerů skautoval. Tak nevidím nějaký jasný předěl, zda jeden typ manželství může být šťastnější než ten druhý. Také je třeba říci, že i "přiženění neskauti" jsou lidé velkých morálních hodnot, byť je nezískali ve skautingu. To asi bude významnější faktor.

Je tedy lepší skautský partner či nikoliv? Také jsem dříve hledal odpověď na tuto otázku. A myslím, že ji bude muset nalézt každý z nás skautů sám. Já již svou odpověď znám - vlastně ji znal již léta.

Ano či ne? Jaké je rozhodování?

Občas mne při sledování publicistních pořadů televize, kde vyjadřují obyčejní lidé názory na politiky, napadá, jak si asi stojí členové Náčelnictva Junáka? Jak často si asi všichni říkají "Co to tam na tom ústředí zase vymysleli?". Tak to víte vy. Ale jak se na "tu svoji vládu" může dívat člen NJ?


Mám tu čest být právě v tuto chvíli na té druhé straně barikády, a tak tedy mohu zprostředkovat jaké to je být tím, kdo má možnost rozhodovat. Sice se jedná o kolektivní zodpovědnost, výrazně jiná než-li je u členů státní exekutivy, ale nicméně je Náčelnictvo Junáka nejvyšší rozhodovací orgán mezi sněmy.


Určitě nemám pocit, že si můžu dělat co chci, jak by se mohlo každému na první pohled zdát. Ono totiž každé hlasování dost „bolí“. Stojí hodně přemýšlení a to nejen díky nápisu na kartičce „potvrzení o výkonu funkce“, kde stojí „Činovník zodpovídá za škodu, která by organizací vznikla zaviněným porušením povinností spojených s výkonem uvedené funkce.“. Přál bych každému zažít ten pocit zodpovědnosti, že právě jedno hlasování může znamenat, že získáme významnou konkureční výhodu proti jiným dětským organizacím (víte, že nové skautské stezky jsou mezi pionýry daleko diskutovanější než-li mezi skauty?) či to může rozeštvat hodně členů hnutí. Zvednout ruku pro to či raději ji nechat dole? Stojí za to zachovat skautské časopisy, ale více do nich investovat nebo raději jejich vydávání zastavit či snad nechat celou situaci "vyhnít" a nic neřešit? To snad raději nikoliv, jinak bychom se mohli dočkat nepříjemných překvapení jako v případě prodejny JUN, která byla "zachráněna" na poslední chvíli. Každé hlasování představuje přeci jenom nějaké to zamyšlení a to zejména v situaci, kdy mu stav hnutí leží na mysli.


Věřím, že dnešní doba je o něco méně náročná na „Sofiiny volby“, ale možná právě nemožnost se vyhranit naší organizace vůči vnějšímu prostředí trochu ubírá naší schopnosti rozeznat, že nám jde o společnou věc – lepší svět. Proto i sebemenší rozdílnost v názorech či pohledu na věc vyvolává velké emoce. Taková "drobnost" jako je 5 obrázků elfa ve stezce pak ad absurdum vede k tomu, že někteří balí kufry a odchází pryč z hnutí. Bohužel.

Jak to funguje se velmi výrazně projevilo v situaci, kdy po velmi vypjaté schůzi Pražské Rady Junáka (rozebírali se podmínky krajských grantů), kde jsem byl jako host s jedním příspěvkem, došlo k neplánované teambuildingové aktivitě a to chycení zloděje, který právě vykrádal moje auto. V ten moment byla tak zřetelně vidět hranice mezi námi skauty a zlodějem, že veškeré rozbroje ze schůze zmizely jako mávnutím kouzelným proutkem. Najedou byli všichni přítomní skauti zase jeden tým.


Přál bych si, aby u všech ta chuť o trochu změnit svět byla daleko silnější než-li postoj zda toho je třeba dosáhnout s časopisy pro všechny či nikoliv. Hned bych se mohl rozhodovat snadněji. Možná proto také Náčelnictvo Junáka jako jednu z priorit navrhlo sněmu tak málo srozumitelné sousloví "pocit sounáležitosti", ale to je omyl. Nám chybí něco jiného - buď třídní nepřítel či hrdost na společný výsledek.

Mají mikro-celebrity svědomí?

Mají mikro-celebrity svědomí? Jak mne napadla tato otázka? Protože jsem před nějakou dobou četl zajímavý článek Miloše Čermáka (redaktor časopisu Reflex), který se zabýval existencí mikro-celebrit.

Teď máte dvě možnosti. Buď věnujete trochu času a přečtete si tento zajímavý článek a pak můžete přeskočit k následujícímu bloku. Anebo můžete pokračovat dále tímto odstavce a přečíst si stručné převyprávění obsahu článku.
Ten se věnuje postřehu, že když člověk přenese část svého života na internet (založí blog, má účet na facebooku, atd.), tak se změní i jeho chování. Najednou část svého okolí začne vnímat jako "publikum", pro které více či uměle vytváří nějakou svou image. A na světě je mikro-celebrita. Již se nemůže chovat jako dříve. Autor blogu věnovaného ekologii nemůže riskovat, že ho někdo mobilem vyfotografuje, jak cpe na sídlišti do popelnice igelitku s netříděným odpadem. Kdyby se to dozvědělo jeho padesát pravidelných čtenářů, byl by úplně znemožněn. A taková mikro-celebrita se chová tak, jako by část jejich mysli fungovala jako PR oddělení. A má to zajímavé dopady, které pan Čermák začal pozorovat i sám u sebe a popsal je vtipně ve svém článku.

Tak teď již víme, co je to mikro-celebrita a že právě určitou mírou veřejnosti je ovlivněno její chování. Co je však ono zmíněné PR oddělení lidského mozku? Co způsobí to, že bychom se styděli za nějaké chování? Svědomí či snad čest? To, co mne na článku zaujalo především, je určitá paralela mezi chováním autora a mým vlastním. Najednou jsem měl pocit, že jsem svým způsobem mikro-hvězda, ale v té době jsem žádný blog neměl. Jaké image však hlídalo moje PR oddělení? Moje zásady! Moje skautské zásady. To je ono. Uvědomil jsem si, že tím, že se veřejně hlásím ke skautingu, se v mé mysli stávám mikro-celebritou. Někdy je to hodně těžké, ale nastavuji si očekávané chování a to nejen vůči veřejnosti, kolegům v práci, ale zejména i všem lidem ze skautského prostředí.

A nejen to. Uvědomil jsem si něco daleko významnějšího. Že dokonce mám svoji image i sám před sebou. A je pro mne ta nejcennější. A mám ji dokonce rád. Asi ze mne skauting udělal micro-celebritu i přede mnou samým.

Jde nám spíše o cíle či o pravidla?

Nedávno jsem se stal garantem soutěže oddílových a střediskových časopisů s názvem Speculator Scriptor, která mne svým průběhem přivedla k otázce, zda nám jde spíše o cíle či o pravidla.

Průběh soutěže připravil zatěžkávací zkoušku hodnotovému žebříčku organizačního týmu. Našli se totiž vítězstvíchtiví jedinci, kteří se rozhodli podpořit úspěch svého časopisu nepříliš čistým způsobem. Sháněli totiž co nejvíce lidí, kteří by dali nejvyšší počet hlasů jejich časopisu a nula hlasů všem ostatním a to bez ohledu na porovnání kvality. To poškozovalo výběrové kritérium - průměrnou známku - jiných časopisů na úkor toho svého. Druhé kolo bylo ovšem především o kvalitě časopisů a mělo tomu tak být i pro hlasování veřejnosti. Jako organizační tým jsme tedy řešili otázku, co s tím?
Jedna možnost byla dát přednost tomu, s čím jsme soutěž zahajovali a upravit způsob výpočtu či rovnou zrušit hlasování veřejnosti. Druhou pak bylo držet se pravidel a nechat vyhrát i za cenu toho, že by soutěž degradovalo. Cíle či pravidla? Zní to jednoduše, ale jaký návod pro rozhodnutí dostáváme?
Co se obrátit na deset základních vzorců chování ke kterým by měla směřovat skautská výchova? Slovy http://cs.wikipedia.org/wiki/Skautské_zákony Hned ten první dva kladou důraz na stálost a na přímost v jednání a mluvě. Což vede k velkému tlaku na dodržení toho, co již bylo vysloveno bez ohledu na to, jak se nám to později líbí. Dodržet pravidla. Něco jsi řekl, tak to již nelze vzít zpět. Nicméně se nám nelíbilo to, že by chtěl někdo zničit cíle soutěže, které jsme si dali:
Soustředění časopisů na jednom místě, jejich objektivní hodnocení a dát tvůrcům zpětnou vazbu o tom, zda je časopis dobrý a v čem se může ještě vylepšit. Předávání know-how - tvůrci se budou mít možnost podívat, jak dělají časopis jinde a porotci odborně poradit. Ocenit dobré časopisy, dát autorům pocit, že má smysl dělat kvalitní časopisy a ostatní motivovat ke snaze vylepšovat časopisy. Zábava a duch fair-play, aby soutěž byla zábavná a napínavá a zábavu by mohlo poškodit možné švindlování. Důležité není vyhrát, ale zúčastnit se.

Tak a co s tím? Je ještě nějaké jiné vodítko? Všechny další body skautského zákon, až na ten poslední, návod nedávají. A ten desátý je nejhůře uchopitelný, neboť se týká samotného myšlení "Skaut je čistý v myšlenkách, slovech i skutcích". Zde je jen jediný soudce a to jsme my sami. Do hlavy nám zatím nikdo nevidí. Nevím, jestli ti sháněči "falešně" hlasujících uvažovali, jak postavit své chování vůči tomuto vzorci. Aspoň jeden z hlasujících poslal email, který na toto bolestně upozorňoval a řešil dilema, zda se snížit ke stejnému jednání či nikoliv. A možná i toto a dopředu definované cíle v našem případě rozhodly. Upřednostnili jsme své cíle a své čisté svědomí a rozhodli raději upravit výpočetní vzorec. Raději upřednostníme spravedlivě hlasující, kteří ctí i ten 10. zákon a vzali na sebe zodpovědnost změny pravidel a podežřelé hlasy vyřadili. Konec konců, jako pořadatelé na to máme nárok, protože nastala situace, kterou jsme nečekali. Škoda. Jinak jsme ale se soutěží hodně spokojeni a všem doporučuji se podívat na sbírku časopisů na stránkách http://speculator-scriptor.skauting.cz/index.php?id=1kolo.

Jaká je role skautského kroje v roce 2009?

Na toto téma mne přivedla reportáž o Betlémském světle v časopise Skautský svět. Zaujal mě názor, že větší důraz na tradiční skautskou výchovu spočívá mimo jiné v tom mít bezvadný kroj včetně klobouku. Je toto jeden z příznaků naplňovaných cílů skautské výchovy? Jaká je role skautského kroje v roce 2009?

Z řádků reportáže jsem cítil určitý obdiv k oddílu, který se zaměřil na přísné dodržování krojového předpisu. Článek byl obohacen o fotku jeho členů sedících ve vlaku s tradičními skautskými klobouky na hlavě. Jako by v kupé foukalo či nebylo kam klobouky odložit. Věřím, že pod pojmem tradiční skautské výchovy si asi každý představí více nežli zevnějšek, ale pojďme se zabývat jen tím, co je vidět na první pohled.

Jednoznačně lze kroji připsat roli určité „tradice“. Podívejme se nejprve o několik desetiletí zpět do počátků skautské historie, jaké má tato tradice kořeny. Moje původní představy nedávno vzaly za své, když jsem náhodou do ruky dostal příručku „První kroky ve skautingu“. Je z roku 1920 a vydána byla jako součást Sbírky příruček Československých Baden-Povellových skautů. Je to takový Nováček a Stezka pro skauty v jednom. O kroji se tam píše hned na druhé stránce.
Doslova cituji: “Mnoho hochů obává se vstoupiti do skautského oddílu jen proto, že se jim zdá opatření skautského stejnokroje příliš velkým vydáním a přepychem. Avšak skautskou košili, kalhoty a pás můžete nosit kdykoliv jako civilní úbor a nejsou tedy nijakým luxusem.“
Byla to doba, kterou popisuje knížka Malý Bobeš. Doba, kdy děti na vesnici nenosily přes léto svoje boty, aby si je neprochodily a šetřily na zimu. A čistá košile, to jaksi patřilo k známce lepšího člověka. A proto skautský stejnokroj plnil tuto funkci - aby na výpravě skupina skautů nevypadala jako banda trhanů.
Dále se v příručce uvádí: „Samozřejmě, že není hochům, kteří kroj nemají, vstup do oddílů zabraňován, ale hoši cítí – ač neprávem, - že nejsou celými skauty, dokud nejsou jako skauti oblečeni. To je názor zcela mylný. Skautem nutno býti duší a ne snad pouze krojem neb v kroji. Lepší je skaut, který je pravým skautem v civilu, nežli sto chlapců ve skautských krojích – ale bez skautského ducha.“
Je tedy zřejmé, že již na začátku skautského hnutí kladli důraz na jeho obsah a nikoliv vizáž. Respektive odsuzují vizáž bez obsahu. Ba co víc. Věci jsou vnímány jako pragmatické pomůcky: „…,že tlumok jest dnes věcí denní potřeby a vydání za tyč, šátek a klobouk – věci, sloužící vesměs praktické potřebě a nikoliv parádě, jak by se snad myslelo-“. Tak možná se můžeme začít ptát, proč kromě klobouků dnes také nenosit skautské hole? Málo kdo již dnes jezdí s celtou a ještě méně se jich tahá s holí. A stejně tak jako ve Spálené ulice čís.23 již nenajdeme obchod s „Klobouky pro skauty děštivzdorné“ (viz reklama v příručce), tak i další tradiční výbava ztratila v dnešní éře GORE-TEXu na významu. Možná může sloužit kroj pro parádu, ale je jasné, že původní význam, v době značkových módních a outdoorových prodejen, ztratil na hodnotě. Tedy aspoň jsem nezaznamenal, že by se skautský kroj (byť v mutované podobě)objevil v nabídce například Calvin Klein.


Jakou roli tedy dát kroji v roce 2009? Co třeba tu tradiční "věc sloužící praktické potřebě"? Proč neinovovat kroj s použitím moderních tkanin? Může tak být nejen voděodolný, ale zároveň i vnitřně vzdušný, atd. Možná, že by se o něco prodražil, ale na druhou stranu by získal vlastnosti, které by jej předurčovaly k běžnému nošení. Nenosil by se tak jen pro skautskou parádu jako jsou nástupy, slib a závody. Pak by možná málokdo litoval investice do něj.

A na závěr bych měl postřeh z roku 1920: „Pravého skauta musí každý poznati dle jeho chování, bez širokého klobouku a barevného šátku.“

Potřebuje skauting organizaci?

Jak se skautské hnutí liší od skautské organizace? K čemu organizaci vlastně máme? Potřebujeme ji?

Dobré by bylo si na začátek upřesnit, co pod kterým významem myslíme. Internetová encyklopedie Wikipedia nám prozradí význam slova Organizace. Takže...
Organizace je buď formální skupina lidí se společnými cíli, nebo se tak označuje činnost, která je součástí procesu řízení (tj. organizování). Slovo samotné pochází z řeckého "ὄργανον", což znamená nástroj.
Pro popis slova hnutí musíme nahlédnout do anglické verze na slovo "movement". Zde se ve volném překladu dozvídáme, že...
Hnutí (ve společenském významu) představují různé druhy skupinových aktivit. Velký počet neformálních seskupení jednotlivců, případně organizací, které se zaměřují na specifický společenský či politický problém. Jinými slovy uskutečňují či se naopak brání společenským změnám.

Tak, teď je jasné v čem je rozdíl. K hnutí se lidé samovolně přihlásí a odhlásí. Na druhou stranu organizace je něco účelově založeného a udržovaného a něco jednoznačně vnímáno jako nástroj pro prosazení cílů. Dobře, ale proč by pro šíření skautských myšlenek měla být potřeba organizace? Možná by stačilo něco na způsob "frančízingu" - tj. za malý poplatek nechat využívat loga, kroj mít několik málo společných prvků jako je ústřední databáze a třeba nějaké to heslo "Opravdu dobrý oddíl". Chceme však dělat skauting takto? Bojím se, že mnoha oddílům by to vyhovovalo. Jejich vedoucí ví nejlépe, jak by oddíl měl vést a cokoliv navíc je vlastně na překážku. Můj pohled na naši snahu je ovšem jiný. Přál bych si, aby naše skautská organizace byla elitní mezi těmi všemi, které pracují s dětmi, mládeží a lidmi vůbec. Aby všechny ostatní konkurenty v oblasti předčila svou kvalitou.

Ano, jestli se má skauting prosadit proti jiným a mnohdy velice atraktivním zájmovým kroužkům (a z pohledu většiny rodičů jsme kroužek, co si budem namlouvat), tak je to právě svojí kvalitou. A kvalita bohužel není zadarmo ani v případě organizace Junák svaz skautů a skautek ČR. Kvalita stojí hodně času a úsilí. K tomu směřují všechny ty povinně vyžadované věci, aby vůdce oddílu měl patřičnou kvalifikaci. A to ne jen díky své praxi v oddílu či na středisku, ale i účasti na vzdělávacím kurzu se něco přiučil. Samozřejmě by měl mít kurz první pomoci a od lékaře razítko, že je schopen pracovat s dětmi (to už chce stát po všech, ale Junák to chtěl odjakživa). A také aby ten, kdo by je měl něco učit, také něco sám uměl (instruktorská kvalifikace). A nejlépe, aby se každý trvale dozvídal o nejnovějších trendech nejen v táboření, ale i v pedagogice atd (semináře, vzdělávací akce a výměny zkušeností). A také měl v pořádku papírování na tábory a splnil vše potřebné (hospodaření, organizace, atd.).

Požadavky se na nás vrší ze všech stran. A co s tím? Jít jinam, kde takové nároky nemají? Jistě, ale když si srovnáte vývoj počtu členů u ostatních, tak to jednoznačně mluví v jejich neprospěch. Je třeba si uvědomit, že rozdíl mezi tím úspěšným a tím, kdo je úspěšný jen z poloviny, nemusím být dvakrát víc práce. Někdy stačí být jen o trochu lepší (třeba přijímačky na školu či do zaměstnání) a výsledek je diametrálně jiný. Organizace je nástroj na prosazení kvality a také možnost jak využít "úspory z rozsahu". Tj. poučme se od jiných. Využijme jejich znalostí. Možná, že někomu by hnutí stačilo, ale já jsem pro organizaci, která mi pomůže. Naučme se používat naši organizace k tomu, abychom dělali skauting opravdu kvalitně. Věřejnost pak na místo "Skauting pro život" uslyší třebas "Kvalitní skauting pro opravdový život".

Jak si poradíme se změnou?

Junák svaz skautů a skautek ČR je relativně velká organizace - 44.000 členů není málo. A z toho 15.000 dospělých - tj. středně velké město jako je například Benešov. Jak si taková organizace může poradit s jakoukoliv změnou? Je možné ji řídit?

Počtem lidí se Junák blíží opravdu těm největším obchodním společnostem v ČR jako je ČEZ či Škoda Auto. A čím je společnost větší, tím větší je i setrvačnost v ní (to je zřejmé). I přesto je ovšem možné zařídit, aby i v takto velkých společnostech začali všichni její zaměstnanci psát do dvou dnů stejnou tužkou. Něco takového si v Junáku stěží přestavíme. Avšak pozor i v těch velkých společnostech lze zařídit, aby všichni dotali tužku, vydat pokyn pište tužkou, atd. I to však není zárukou toho, že se začne používat. Takže je možné začít kontrolovat například od ředitele směrem dolů.... ale i tak se může nějaký ředitel oddělení vzepřít. Co ho motivuje, aby to ovšem neudělal? Je opravu ten pocit, že jsem za práci placen a tak mám nějakou povinnost, rozhodující?

Z velké míry ano, ale rozdíly mezi jednotlivými společnostmi jsou propastné. Pracuji ve velké nadnárodní poradenské společnosti a díky zkušenostem z řady projektů realizovaných u mnoha firem mohu vcelku dobře porovnávat. Stejný pokyn ředitele většina zaměstnanců v jedné firmě ignoruje a v jiné se tím striktně řídí. Hlavní rozdíl není ve výši platů. Je to něco, co se souhrně nazývá firemní kultura. Právě postoj zaměstnanců a jejich loajalita k rozhodnutí někoho jiného, důvěra v to, že toto rozhodnutí je správné, vzájemný respekt a ochota spolupráce je to, co rozhoduje. Čím více si na tomto společnost zakládá, tím více lidé interně spolupracuje a pomáhají si, řeší problémy na místo toho, aby jen hledali viníka.

A jak si stojí Junák? První rozdíl bude hned v tom, že drtivá většina členů není za svou práci finančně odměněna. Považujeme se za dobrovolné hnutí. Správně by ovšem mělo být hnutí dobrovolníků. Být dobrovolník neznamená to, že si mohu dělat co chci. Většina vnímá struktury skautské organizace jako něco, co musí být kvůli dotacím a tak, ale nikoliv jako nástroj k řízení. My vlastně nečekáme, že by nás měl někdo řídit. Celá skautská výchova je zaměřená na výrobu šéfů (vedeš družinu, vedeš oddíl, vedeš středisko,...). A šéfové v naší individualistické společnosti vládnou a neposlouchají a navíc rozhodně nic nemusí. Dokonce jsme vzděláni v tom, že to děláme dobrovolně a tedy jen pokud s tím souhlasíme. A když nesouhlasíme, tak můžeme kdykoliv odejít. Jak nám v tom pomáhá "skautská firemní kultura"? A jakou vlastně máme? Co Vás napadne, když budeme mluvit o kultuře v Junáku? Zapřemýšlejte......

Společnost, pro kterou v současnosti pracuji, má něco kolem 1000 interních směrnic - jak používat laptop, jak žádat o dovolenou, jak ukládat citlivá data, atd. V podstatě není možné mít trvalý přehled, ale lze dohledat vše, když má člověk pochyby. Tato firma má ovšem také pouhých 6 základních hodnot, které považuje za klíčové v denodenním jednání. A ty jsou základem firemní kultury.

A kolik jich asi tak má Junák? Co takhle přesně deset? Třeba "Skaut je přítelem všech lidí dobré vůle" nebo "Skaut je poslušný nadřízených, rodičů a vůdců". Opravdu se tím ale řídíme? Je toto kodex naší organizace nebo jen naprázdno opakované fráze pro děti? Kolikrát jsme se hádali a rozcházeli jen kvůli tomu, zda se mají nosit krojové košile do kalhot zastrčené či zda je možné je mít volně? Kolik lidí nadává na to hrozné ústředí a obecně na ty nahoře, co si to zas vymysleli? Kdo si kdy položil otázku, proč to po nás sakra vlastně chtějí? K čemu bude, když budou všechny weby pro veřejnost vypadat stejně? Proč máme mít svou klubovnu uvedenou na mapy.cz? Proč začít používat novou stezku?

Řídit malé městečko plné svobodných, cílevědomých a také paličatých a osobitých lidí, kteří navíc musí se vším souhlasit, nežli přijmou názor někoho jiného a ještě předtím vyhrožují odchodem.... mno, to je vskutku oříšek.

V obchodních společnostech je možné využít něco, co v dobrovolné organizaci chybí. A to je strach. Strach z toho, že přijdu o své placené místo a musím si hledat jiné, třeba i horší. Samozřejmě, že čím hodnotnější a kvalitnější lidi společnost zaměstnává, tím méně je možné strach uplatit (nemají obavy, že by se neuživili a klidně půjdou jinam) a je potřeba využít jiné nástroje. A zrovna tak je tomu i ve skautském prostředí. Naší velkou silou je to, že se nebojíme. Nebojíme se říci svůj názor, něco udělat a naprostou většinu z nás takto nelze vydírat. A proto musíme využívat pravý opak strachu. A to je nadělovat radost, chuť něco dělat, zaujmout pozornost by mělo být naší hlavní zbraní. Okouzlit novou myšlenkou, osobností, příručkou, stezkou, změnou. A pokud bude tak zajímavá, že budou chtít všichni být při tom, tak lze organizaci měnit i řídit.